Jaromír Nohavica : Já chcu domů!
XANTYPA – 10.9.2003
Kdy jste vzal poprvé do ruky kytaru?
Ve třinácti mi táta, houslista a člověk, který psával a stále píše básně, koupil kytaru. Právě jsem chodil do hudební školy na housle, a moc mě to nebavilo. Pamatuju si, že to bylo pěkné setkání. Po několika týdnech, když jsem se naučil pár akordů, mě přestalo bavit hrát cizí písně a začal jsem skládat svoje. A to mi zůstalo. Stejně jako kytara – přítelkyně na celá ta dlouhá léta. Vedle toho jsem dělal spoustu jiných věcí, ale vždycky, ať už to byla škola, vojna nebo zaměstnání, vždycky vedle toho, jakoby v jednom z mých pokojů, ležela kytara. Připravená, abych si na ni mohl zahrát. Takže to vlastně bylo osudové setkání.
Proč jste se rozhodl působit nejen jako textař, ale i jako písničkář?
To nebylo rozhodnutí jednoho dne. Hrával jsem poloveřejně, pro přátele. Hrál jsem v úzkých nebo širších kruzích, ale nikdy z pódia. Ale pohyboval jsem se, když to nazvu velmi legračně, v showbyznysu mezi zpěváky. Hrával jsem jim v zákulisí své písničky a možná rozhodla ješitnost. Najednou jsem si říkal: Vždyť to není tak špatné, třeba překlady Okudžavy. Chtěl jsem si ověřit, jak budou působit na lidi. Pamatuju si na svůj vnitřní údiv, když hlediště aplaudovalo.
A tak to zkoušíte velmi úspěšně dodnes…
No, ano (smích).
Před rokem 1989 vám vyšly dvě malé desky a potom LP DARMODĚJ…
Do devětaosmdesátého jsem měl spoustu písní, které dodnes kolují mezi lidmi v desítkách tisíc kopií, což mám od přátel ověřeno. Možná to budou i statisíce kazet, které se přetáčely, půjčovaly a které už jsou tak ošuntělé, že se nedají poslouchat. Některé písně, které jsem v osmdesátých letech hrál, vyšly po osmdesátém devátém, kdy už jsem mohl začít vydávat desky. Někteří z kolegů tehdy vydali všechno, co do té doby napsali. Mně to přišlo trochu zlatokopecké. Chtěl jsem psát nové písničky. K těm starým jsem se vracel jen ve chvíli, kdy jsem cítil, že zapadají do rámce nové desky.
Doslechla jsem se, že uvažujete o internetové podobě vašich starších písní…
To je pravda. Archivní nahrávky chceme zveřejnit na internetu ve formátu MP3. Na mých stránkách by byla sekce ,archiv písniček‘. Dokonce uvažuju o tom, že by nahrávky soutěžily, a kdyby někdo měl lepší a poslal ji, tak bychom ji vyměnili. Takový archiv starších písní mi připadá v rámci jejich prezentace vhodnější, než abych z nich sestavoval nové album.
V jednom rozhovoru jste řekl, že písnička je jakýsi mlhavý obrys. Zajímá vás, jak posluchači vaše písničky vidí?
Samozřejmě že já vidím do té písně nejvíc, znám mnohá její tajemství. Ale písnička, která se podaří jako výjimečná – a není to každá – skrývá jakési tajemství i pro toho, kdo ji napíše, tedy i pro mě. Jak to říkal Orten: nejvíce je za slovy, za tóny, za náladou písně. Když někdo chce vysvětlení nějaké mé písně, je zbytečné cokoli vysvětlovat. Je-li píseň dobrá, umožnila mu, aby se mu v duši vytvořil jakýsi mlhavý obrys něčeho, co je neuchopitelné, ale co se pokaždé vrací, když tu písničku slyšíte nebo zpíváte. Já to vidím na sobě. Když dnes slyším písně, které jsem poslouchal v patnácti, šestnácti a které jsem miloval, třeba Simona a Garfunkela, tak se mi vrací nejen obsah, ale i chvíle, kdy jsem ji tehdy slyšel, i to, jaký jsem byl. Je to všechno mlhavé, ale je to moje. Písnička je pro každého trošku jiná. Každý si ji naplňuje sám sebou.
Ale přesto, člověk, jak se mění, začne vnímat některý text jinak. Překvapila vás takhle po letech nějaká vaše vlastní písnička?
To je právě krása, že člověk může hrát a objevovat své staré písně. Víte, když tak koncertuji, samozřejmě některé písničky hraju častěji, některé mě už tak netěší, abych se s nimi každý večer setkával. Takže je nehraju a jakoby na ně zapomenu.
A v písni odložené – ne každé, jen některé z nich – časem najdu něco, co jsem ani netušil, že jsem do ní vložil. Najednou objevím něco, co mě překvapí, a mám znovu chuť ji hrát.
To se mi stalo s několika písněmi. Jsem rád, že to tak probíhá, protože vím, že píseň, kterou dneska odkládám, třeba potkám po letech. Příjemné potkávání a míjení – jako v životě.
Vaše písničky protkávají zmínky o lásce. Vzpomínáte na svou první lásku, na svou první pusu?
Samozřejmě, a moc rád. Myslím, že asi ve dvou nebo ve třech písních je o tom hodně výrazná zmínka. Takže ta, které se to týká, ví, kde se o ní zpívá.
A prozradíte?
Myslím, že když budou lidi pozorně poslouchat, tak si řeknou: aha, tady Jarek poprvé líbal ženskou, aha, tady se k ní poprvé tulil… ale jméno tam není. Já si myslím, že jména prvních lásek se nemají prozrazovat. Jestli žena chce něco říct, ať to poví, ale muž má mlčet.
Zpíváte i o přírodě. Najdete si čas na procházky?
Já žiju ve městě a jsem městský člověk. Miluji trafiky, miluji ruch velkoměsta, tramvaje, náměstí, hypermarkety, miluji šrumec a ruch a potkávání. Na rozdíl od Prahy, kde to je do přírody dál, my z Ostravy máme výhodu – než vy se z centra vymotáte na kraj, já už jsem dávno ve své beskydské chalupě. Vyjedeme z Ostravy a už vidíme Beskydy. A je to krásné. Náš slezský region je jedna velká příroda. Stačí jen vyjít za první roh a už narazíte na přírodu, takže já jsem v ní vlastně pořád. Když chci, za dvacet, za patnáct minut jsem v lesích.
O ruchu města je i první písnička, kterou jsem od vás slyšela „…Z Těšína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu…“. Jak se díváte na interpretaci vašich písní u táboráků, kde mnohdy dochází k razantním proměnám?
To je v pořádku. To je život písně. Mnohé jsou vlastně jen prototypy a čas ukazuje, že pravý tvar se najde teprve po letech. Ale teď vážně. Jestliže jsem písničku napsal špatně do úst nebo melodii trošku kostrbatě, tím, jak se hraje, stále se zlepšuje, zjednodušuje, spravuje, švy se mění. Lidi zapomínají sloky, které jsou nedůležité a zůstávají jenom podstatné. A to se děje nejen s mýma písničkama, ale se všema, které zlidovějí. Proto jsem rád, že lidem stojí za to, aby některé mé písně spravovali, aby jednou možná byly takové, jaké mají být.
Přemýšlíte někdy nad tím, že si svými písničkami zajišťujete věčnost? Tím že lidovějí, že pořád žijí?
O tom jsem ještě nepřemýšlel, že pracuju pro věčnost! Já bych se spíš podíval dozadu. Jak říká můj oblíbený Éxupéry: jsme součástí velkého řetězu, který je napojen od dalekých minulostí do daleké budoucnosti, a my jsme tím jedním článkem.
Já spíš vidím, že jsem tím jedním kolečkem a musím držet. Kdybych puknul, tak bych to zkazil. A když už jsem se, nevím proč, stal tím jedním článkem, v oblasti písní vnímám všechny, kteří to dělali přede mnou. Proto možná sbírám zpěvníky a mám je rád. Skrze staré písně se dostávám ke svým dědům, pradědům. Já vlastně nepíšu nové písně v tom smyslu, jako to dělají géniové. Já píšu písně tak, jak ve mně narostly ty dávné. S odstupem času se ukáže, že je to součást té dlouhé řady. Vy mluvíte o tom, co je vepředu, já bych si tak daleko netroufal. Určitě tam zase někde sedí nějaký nenarozený malý písničkář, který dostane kytaru a bude si naposlouchávat pěkné písně, které jsme psali a které se psaly před námi, a bude tvořit jiné.
Zastavme se tedy u blízké budoucnosti. Chystáte nové album?
Já si píšu písničky průběžně a obrazně řečeno je hážu do takového pytle na zádech. Nechám je tam, hraju je na koncertech, hraju je přátelům a zjišťuju, jaké jsou, jestli mě přestávají bavit. A když pak cítím, že pytel je plný, že už mě tíží, tak protože nejsem vázán exkluzivními smlouvami a prostě jen cítím, že už bych mohl vydat album, tak se do toho dám. Mám rozepsané některé zásadní písně. Chce to soustředění, zavřít se na měsíc a dokončit je. A jak se tak ty potůčky z hor stékají dolů, tak možná někdy letos by moje deska mohla vyjít. A zkusím ji udělat možná jako za starých časů, jako jsem vydal DARMODĚJE. Velmi prostě, velmi jednoduše, možná jenom s kytarou. A čert ví, jestli nepoprosím toho bláznivého geniálního Plíhala, aby mě doprovodil. Abychom si zahráli jenom tak – on bude hrát a já budu zpívat.
Neplánujete vyzkoušet zase něco nového?
To bude zatraceně nové, protože ty písničky budou nové. Pokaždé je to jiné…
Já myslela v aranžích…
Vidíte, to jste mě zaskočila. Asi po tom filmu (ROK ĎÁBLA – pozn. red.), po jazzových názvucích v MOJEM SMUTNÉM SRDCI,po KAPELE, po DIVNÉM STOLETÍ, přišel čas znovu jenom zazpívat s kytarou. Možná na tom něco je, že po tom novém, co jsem teď vyzkoušel, mě v této chvíli nic revolučně nového neláká. Jsem unaven tím vším. Chci sáhnout zpátky ke své prapodstatě. Točit film pro mě není normální, to je exotická krajina, samé exotické krajiny… A já chci do Beskyd.
Když jste zmínil film, nemohu se u něj nezastavit. Prohlásil jste, že soundtrack ROKU ĎÁBLA je vlastně hudebním albem Petra Zelenky a film je jeho booklet…
No, trošku je to provokace, samozřejmě, ale co bych k tomu dodal… já si to myslím. Já si myslím, že film je hodně konkrétní. I když ten Petrův umožňuje mnoho různých domněnek, zahlídnutí za kulisy, za obraz. Když si ale člověk pustí ten soundtrack na plné pecky a jede v autě nočním Českem, tak vidí víc než v tom filmu. V soundtracku jako by bylo všechno. Ve filmu je to trošku moc vidět. A ono se někdy, jak říkám, hlavně ženám líbí, když není vidět všechno.
Vy jste se nechal slyšet, že nejste herec, že jedna zkušenost vám stačí. Já se ale nemůžu zbavit pocitu, že jste hercem od chvíle, co jste vzal kytaru do ruky a začal hrát své písničky. Když zpíváte, tak se musíte vcítit do těch příběhů…
Podívejte se, když budu prohlašovat, že jsem herec, tak se mě hned zeptáte, jak jsem spokojen se svým výkonem a já musím odpovídat. A tak je lepší říci, že se necítím být hercem. Samozřejmě vím, že když člověk leze na pódium, tak vlastně hercem je, ale jiným. Když na pódiu zahrajete jakoukoliv píseň jedenkrát, je to něco jiného, než když musíte jít chodbou v pyžamu proti kameře, která je před vámi patnáct metrů, a musíte to udělat třeba desetkrát. Film žádá kolektivní kázeň a plnění něčeho. A Petr vám říká: „prosím tě, sehni se víc“ nebo „zkus – Jsi úplně utahaný“. Tohle jsou věci, které jako písničkář na pódiu dělat nemusím a v tomto slova smyslu herec nejsem.
Pořád trváte na tom, že tahle zkušenost stačila?
Řekl jsem to s nadsázkou. Může se stát, že za mnou přijde… já to nechci předjímat, ale když to řeknu v uvozovkách, snad každý, kdo to čte, pochopí, že na to nečekám… ale představte si, moji milí, že jste v mé kůži a že vám zavolá pan Forman. Že natáčí, co já vím, velký americký velkofilm o prezidentovi, nějaký autobiografický, a že tam potřebují postavu, nedej bože, třeba tu hlavní, to je jedno, a že vám nabízejí honorář třeba sedm milionu dolarů a půl roku v Americe. No, nebrali byste to? Tak jak můžu říct ne? Já bych spíš řekl, že se to už asi nepřihodí… Byla to krásná zkušenost, protože velmi náročná. Všichni filmaři mají můj obdiv, ale já se budu věnovat spíš písničkám, které jako by naplňovaly daleko více mě samotného. Petr Zelenka natočí film a už si ho nezopakuje. Pak už s ním jenom jezdí na festivaly a pouští to tam někde cizí promítač. On sedí v sále a odpovídá na – promiňte mi ten výraz –
stále tytéž přiblblé otázky, ať už novinářů nebo diváků. Kdežto já si napíšu píseň a každý večer, mám-li na ni chuť, si ji můžu zopakovat. Můžu skrze tu píseň přemlouvat diváky k tomu, aby šli ke mně, aby byli se mnou. To je pro mě daleko příjemnější činnost a radost.
A pro mě je příjemné povídat si s Jarkem Nohavicou. Ale otázky nejsou jen mé. Vyzvídala jsem u různých lidí, na co by se vás zeptali. Jedna z těch otázek je: Věříte v Boha?
Když se v českém prostředí někomu položí taková otázka, dotyčný se nějakým způsobem vylže. Veřejně se k tomu nikdo nehlásí. Když řekne ano, dál se o tom nemluví. Říkám to proto, abych taky nevypadal jako člověk, který se vykrucuje. Myslím si ale, že to není na povídání. To je téma na ticho. Na mlčení. Na hrabání se v sobě. Na špekulování. Na toužení. Na přemýšlení. Na cítění. Na hledání za slovy – můžu říct, že věřím, nebo nevěřím. Skládám písně, které jsou kolikrát modlitbami. Písně, které jsou cestou k tomu, abychom byli spolu, abychom zahlédli něco, o čem ani nevíme, že víme. Odpovědět jednoznačně – věřím, nebo nevěřím, se mi prostě nechce. Já bych řekl, že… Já bych neřekl nic.
Cítíte se bohatý?
Jsem bohatý. Jsem konečně svobodný, zbavil jsem se tíží, které na mě padaly. Všichni to máme za sebou a teď už můžeme svůj osud formovat, jak chceme. Pro mě to je bohatství. Dělám, co mě baví. Mám dost peněz na to, abych si koupil věc, kterou potřebuji. Ono se to sice v českém prostředí nenosí, ale to je přece radost. Večer si zahraju, dostanu za to zaplaceno. Jsem rád, že lidi chodí a občas zpívají moje písničky, že mi funguje rodina. Mám se dobře a doufám, že to ještě pár dní vydrží.
Považujete se za skromného člověka?
Nevím. Nechtěl bych hodnotit sám sebe. Jedna z věcí, které jsem si všiml a chci se toho vyvarovat, je, že lidé mají tendenci vidět chyby na okolí a sami sebe považovat za výlupky všech ctností a „řestí“ a všeho dobrého. Takové to moralizování, že svět kolem je špatný a vy ostatní jste si jistě domysleli, že já jsem ten spravedlivý. Nesnáším jediné spravedlivé na světě. Když někdo začne kázat, jak je svět špatný, jak všichni mají blbou náladu, jak jsou prohnilí a zkorumpovaní, tak se lekám a dívám se velmi pozorně na člověka, který to říká. Já bych byl opatrnější. Když se mě ptáte, jestli jsem skromný, tak fakt nevím. Když řeknu, že jsem skromný, je to legrační. Možná, že na někoho působím nafoukaně, že jsem pyšný. Já vím, o co se snažím, ale nevím, jestli se mi to daří. Nerad bych působil jako spasitel, který všecky ostatní zachrání a nedokáže zachránit sám sebe…
Jak jste vyslovil slovo „pyšný“, vybavila se mi písnička JAKO JELEN, KDYŽ VODU CHCE PíT. Tam je: „…veliká pýcha postavila zeď…“ Zažil jste někdy ten pocit?
Žít dvacet let na pódiu a pohybovat se mezi zavržením a slávou – ale spíše zažívat tu slávu, je velmi ošidné. Vzpomínám si, jak jsem s velkým údivem a radostí četl známou esej slavného autora o moci bezmocných. Najednou jsem viděl, jak to je. Ano, viděl to přesně… A po třinácti letech byl autor semlet mlýny toho všeho, o čem psal. Sám nedokázal – možná to ani nejde – vystoupit z okolí, které formuje. Proto, když se mě ptáte na pýchu, je to podobné jako ta skromnost. Asi jsem občas pyšný, protože to jinak nejde. Snad mám kolem sebe pár lidí, kteří mně jednou za čas zastaví a řeknou: to už je moc, teď to přeháníš. On ten svět velkých emocí je hodně záludný. Snažím se být normální, ale ono se to nedaří, protože už normální nejsem. Já už jsem mutant, pochopte. Já už jsem součástí něčeho, čemu se musím bránit. Prostě jaká pýcha, skromnost? Já o tom nedokážu povídat. Je to složité. Furt televize, furt nějací novináři, furt potlesk. Já chcu domu…
Jak se vyrovnáváte s tím, že jste vnímán jako osobnost?
Dá se zvyknout. Dlouhá léta mi trvalo, než jsem pochopil. Nejde přece o nějakou osobnost, ale vůbec o to, proč jsem tady, co vlastně dělám? Taky jsem nevěděl. Taky jsem byl zmaten a dlouho. To není výlučný můj osud. To je osud většiny lidí, možná všech, možná si to někteří jen silněji uvědomují. Člověk hledá. Hledá a neví. Jsem jen máma k dětem, nebo jsem doktorka? Jiný si zase říká: Mám na to, abych šel na tu školu? Udělám ji? A co potom, co budu dělat? Proč tady na tom světě jsem? Co mám vlastně dát? Nebo to tady jenom proflákám? Zužuju… těch otázek je daleko víc. Taky jsem se bránil, blbými formami, z mnoha důvodů. Teprve před několika málo lety jsem pochopil. Úsměvné je, že teď se mi vybavuje jeden z těch momentů, který k tomu vedl. Po revoluci jsem četl průzkum, jak vážené jsou různé profese mezi lidmi. První byl, myslím, doktor na poliklinice, na čtvrtém místě učitel. Zpěváka a herce jsem objevil až na padesátém druhém místě. Tehdy mi došlo, že jsem pouhý komediant. Pak jsem si uvědomil, což bylo úlevné, že umělé vytváření toho, že jsi NĚCO, že jsi
osobnost jako zpěvák nebo herec, je trošku falešné. Je to pozlátkovité, protože ten pan doktor na té poliklinice je ti nakonec daleko potřebnější. Ale pak si uvědomíš, že i ty jsi k něčemu potřebný. Mně tehdy došlo, že jsem ten, kdo skládá a zpívá své písně. Ono to není moc, ale není to ani málo. A když si takto člověk zvykne sám na sebe a zjistí, že v něm někdo vidí osobnost, tak ano – z nějakého důvodu jsem někomu příjemný, ale už to nepřeceňuju… Třeba jako Michael Jackson, který se ukazuje a málem mu vypadávají děti z balkonu, protože je úplně popletený…
Z našeho povídání jsem odcházela trochu jako ve snách. Nedostala jsem odpovědi na všechny otázky, ale je dobré nechat trochu tajemství mezi námi, trochu prostoru pro fantazii. A tak jako se Jarek usmíval v průběhu našeho povídání, já se při vzpomínce na něj usmívám ještě teď.
Adriana Krobová
Foto: Daniel Vojtíšek
Zdroj: XANTYPA