Jaromír Nohavica – Můj zvon teď bije
MF DNES – 29. 12 .2005
Byl to dobrý rok. A na ten nový se těším
Jaký byl rok 2005 pro nejžádanějšího českého písničkáře? Říká, že dobrý. Učil se v Irsku anglicky, koncertoval v Americe, vyjádřil se po CzechTeku. Taky cítí, že nás čekají velké politické boje, které se odrazí při jeho turné. „Na koncertech se vrátíme k tomu, co nás tíží, a začneme v lednu v Praze. Moji milí posluchači, nečekejte žádné poklepávání po ramenou.“
Lístky na jedenáct lednových koncertů v Praze zmizely během chvilky. Nestálo by za to, kdyby se udělal třeba jen jeden koncert, ale v Sazka Areně?
Nechci se dotknout Sazka Areny, z ohlasů vím, že se tam dělají krásné koncerty. Ale já si chci vystoupení víc užít, dívat se na lidi, povykládat si s nimi. Pro tohle není Sazka Arena nejlepší. Navíc kdybych hrál v Praze jeden velký koncert, hned po něm odjedu -a přitom Praha je vedle Ostravy mé nejmilovanější město. Takhle můžu v lednu přijet na čtrnáct dní. Ubytuju se v hotelu nebo si pronajmu nějaké bydlení a začnu tu Prahu, když to trochu přeženu, tunelovat. Obejdu přátele, budu mít čas na kávu, čaj, obchůdky i své oblíbené antikvariáty. A večer si zahraju. Příští rok bych se chtěl vrátit ke koncertování jako za starých časů.
S kytarou a heligonkou?
Ano, z očí do očí. Tomu by velké sály neprospěly, proto nikde nevystoupím v halách. Spíš vybírám, a nemyslím to pejorativně, taková okresní města. Kulturáky, ve kterých jsem hrával v osmdesátých letech.
Našel by se vůbec sál, kde jste ještě nehrál?
Možná to bude znít nafoukaně, ale hrál jsem snad všude. Za třiadvacet let jsem projel Čechy, Moravu, Slezsko a kus Polska. Když jsem jezdil vlakem, znal jsem i jízdní řád. Přesně jsem věděl, kde mám přestupovat.
Vážně jste znal zpaměti jízdní řády?
Tehdy ano. Hlavní tahy a spoje, které mě zajímaly.
Z příletu do Ameriky se mi třásla ruka
Letos jste hrál v Londýně, Dublinu i v Chicagu. Bylo publikum jiné než doma?
Přišli lidi, kteří na moje koncerty chodí i tady. Vyjeli do světa za prací, studovat nebo na výlet. Nebyli to jen Češi, ale i Slováci a Poláci. Potěšilo mě, že jich přišlo tolik, i když vstupné nebylo malé. Do Ameriky jsme jeli ve čtyřech lidech a na letenky, ubytování, stravu, na to všechno jsme si museli vydělat. Bylo to takové čistě muzikantské, rvát se o peníze, které diváci položili na stůl. V tom byla Amerika osvobozující. Uvědomil jsem si, že si můžu na sebe vydělat.
Kvůli tomu jste předtím odjel na jazykový kurz do Dublinu?
Důvodů bylo víc. Chtěl jsem si i trochu odpočinout, pokud to přeženu, od té slávy. Když člověk vidí ze všech stran úsměvy a klepání po rameni, začne plavat v teplé polévce všeobecného chlácholení. To je nebezpečné. Pamatuju si, jak to bylo v počátku devadesátých let s alkoholem. Najednou je člověk takový poměklý, ztrácí kontury, ztrácí mantinely. Je dobré naordinovat sám sobě léčebnou kúru.
Jak takový kurz vypadal?
S pomocí známých jsem si vybral školu, ve které nebyl ani jeden český student. Zaplatil jsem si v Dublinu hotel, kde jsem dva měsíce žil. Byl jsem neznámý a tím, že jsem neznal jazyk, tak i hloupý. Vysoký chlap, který chodil po Dublinu a lámanou angličtinou si objednával kávu. Vypnul jsem mobil. Nechal jsem si jen náhradní číslo pro rodinu, se kterou jsme si psali, že žijeme. Pohyboval jsem se v cizím jazyce jako začátečník hozený do vody.
Drsné?
Ano. I počasí bylo drsné, navíc v únoru, mezi deštěm a nedeštěm. Druhý týden jsem onemocněl, ale tím nechci vyvolávat soucit. Týden jsem se potil v hotelu a vybíral léky, které jsem si potřeboval koupit. V Dublinu jsem poznal sám sebe, odpočinul si od sebe a naučil se trochu anglicky.
Přesto jste později, po příletu do Spojených států, mailoval domů, že se vám stále třese ruka po debatě s imigračními úředníky.
Ještě teď, po několika měsících, se mi ta ruka třese. Nerad bych situaci rozváděl. Možná do Ameriky zase pojedu a nevím, do jaké míry mají američtí úředníci přístup k těmto rozhovorům. Asi nemají zlou vůli, je to jejich práce a svět zřejmě nemůže jinudy jít. Ale takhle bezbranný a ponížený jsem se cítil u nás za komunismu. Byl to vztah úředníka a poníženého prosebníka. Věděl jsem, že nemůžu dělat vůbec nic. Stojím a on rozhodne. To je možná veškerá evropská zkušenost s americkými imigračními úředníky.
Čím to, že v Polsku jste prakticky zdomácněl?
I tam jsem si uvědomil, co je důležité. Jezdit, vystupovat a snažit se, aby každý koncert byl co nejlepší. Když člověk nespěchá, hraje si to svoje a je trpělivý, tak se mu občas podaří, že ve Varšavě přijde tisíc lidí, v Poznani šest set, ve Wroclawi šest set.
Písničku o CzechTeku dopíšu
Letos jste na sebe upozornil písničkou o technoparty CzechTek, v níž zpíváte o zbitých dětech. Byl to jen příspěvek do diskuse, nebo s ní počítáte i na desku?
Písničku teprve dodělám. Tohle byl spíš náčrt a cítím, že pár slok je třeba dopsat. Nejen „už zase bijou naše děti“, ale „už zase se dějou mnohé věci“. Ale mě zaujala jiná věc, na kterou jsem poprvé narazil u písně Milionář. Zahrál jsem ji někde ve Strážnici a nahrávka obletěla v internetové verzi republiku. Slyšely ji snad statisíce lidí a já si uvědomil obrovskou sílu internetu, který je srovnatelný s Gutenbergovým vynálezem knihtisku. Pokud se u nás volá po občanské společnosti, tak internet ji vytváří zespodu.
Nepotvrdilo se to i při CzechTeku?
Ano, obrázky o té brutalitě se rozlétly do světa. Za starých časů by tohle nebylo možné. Nehledě na to, že každé děcko má mobil, může si cokoli vyfotit a poslat dál. A to se týká i mé písničky. Já jsem ji přece nezahrál veřejně. Napsal jsem ji a text nechal umístit na svých internetových stránkách. A za dva dny ji měla potřebu komentovat Mladá fronta DNES i s karikaturou. No to je úžasný svět. Ale také to svědčí o tom, že pánové někde nahoře se musí internetu bát. Oni moc dobře v Číně vědí, proč ho kontrolují. Internet je jedna z věcí, která mě uklidňuje. Kdyby bylo nejhůř, existuje možnost, jak se bránit.
To vás internet vážně tolik přitahuje?
Na americkém turné jsme využili on-line zpravodajství. Průběžně jsme posílali fotky, po koncertech jsme využili i nějaké nahrávky a videozáznamy. Od Nového roku budou mé stránky oživeny a začne to už pražskou šňůrou. Umístím tam třeba písničku z koncertu, ohlas na něj nebo zážitek z Prahy.
Na příští rok se chystá ostrá předvolební kampaň. Zúčastníte se?
Ale já přece jsem politický zpěvák už třiadvacet let. Jestliže na to někteří lidé zapomněli, není to můj, ale jejich problém. Přes Tři čuníky nebo Milionáře neslyšeli další písně, které na koncertech zpívám a které jsou jasné. Já vím, oni by asi chtěli, abych byl poslušný. Jarek je teď bohatý, už nejezdí vlakem, máme ho zpacifikovaného. Ne ne, moji milí! Stejně jako v osmdesátých letech dělám písně a zpívám je na pódiu. Kromě jediné výjimky z listopadu 1989, kdy jsem hrál na Václavském náměstí, jsem nevystupoval na velké politické manifestaci. Není to moje parketa. Ale na koncertech jsem stejný.
Několikrát se na vás odvolával Mirek Topolánek, který je stejně jako vy z Ostravy. Nebude vás chtít využít v kampani ODS?
Nejsem kampaňový člověk. Víte, mě překvapuje, jak si někdo mohl myslet, že bych po CzechTeku mlčel. A snad dokonce, podle mnoha anonymních mailů, že bych mohl proklínat ty zbité děti. Kdo si tohle myslí, skončil s poslechem mých písní u Tří čuníků. To je moje odpověď, komu dám hlas. Nebo to nazvěme jinak. Příští rok pojedu po republice, abych připomněl, že zpívám stále stejné folkové písně o životě kolem sebe – jak ho vidím ve svých třiapadesáti letech.
Takže píseň o CzechTeku dokončíte?
Ano, mám hodně nápadů, jak pokračovat. A zahraju ji s heligonkou. Mám písničku Pane prezidente, psanou na Václava Havla. Uvažuju, že napíšu písničku pro premiéra. Témat je spousta.
I Václav Klaus by se do nich vešel?
Ten je stranou mého zájmu. Je mimo šarvátky, které mě zajímají.
Podruhé nikoho nezblbnete
Přečtu vám jeden ohlas z internetu: „Moc mě zklamalo, že pan Nohavica zkomerčněl. Sledovat reality show VyVolení mi připadá hloupé. Obávám se, že mnoho starých fandů to velice zklamalo. Kde je starý dobrý Nohavica?“
Co je komerčního na tom, že si večer svobodně pustím televizi a dívám se, na co chci? To je neuvěřitelné. Kárá mě za co? Že mám svobodnou volbu? Proč mám vysvětlovat, že mě to baví? Kazím někoho, ničím někoho? Sedím doma a s rodinou rozebíráme vztahy, které se tam rodí. A bavím se dokonce i tím, jak VyVolenými někteří lidé opovrhují. Znám ty hlasy…
Jaké hlasy?
Novu by tihle lidé rozhodně nesledovali, a pokud už něco, tak jedině ČT2. A někteří ani televizi nemají, je to pod jejich úroveň. Morální nafoukanci to možná nemyslí špatně, ale nemají sebedůvěru. Potřebují dokazovat, že co dělají, poslouchají nebo jak žijí, to je nejlepší na světě. A že ti ostatní jsou póvl, který jim nesahá po kolena. Pokud nejíte zeleninu třikrát přepraženou v pětasedmdesáti stupních a konzumujete normální selské brambory, jste buran a on se s vámi nebude bavit. Chce tím dokázat, že je lepší. Není.
Vy na hodně lidí působíte jako vzor nezávislosti. Tak o vás mluvili i tak rozdílní kolegové jako Janek Ledecký a Aneta Langerová.
Mně nepřipadá Janek Ledecký na opačném pólu než Aneta Langerová. Oba píšou nebo hrají a zpívají písničky a oba to dělají, jak nejlíp umí. Napsat muzikál Hamlet není legrace, vyžaduje pracovitost, poctivost, každodenní sezení, dumání a psaní not. To není poflakování po kavárnách a chlubení se, jaká jsem celebrita. A nejde jen o Janka Ledeckého. Mně se líbí, když kdokoli pracuje s plným zaujetím a baví ho to.
Čím vás Aneta Langerová zaujala už v SuperStar?
Oddělme samotnou soutěž, která je nebezpečná. Nabízí velmi rychlou cestu na vrchol a člověk ji nemusí zvládnout. Ovšem v Anetě je zakleta jakási pokora. Ta je teď lépe vidět, ale už v soutěži se dala vycítit. Aneta to zvládá, zřejmě i díky bratrovi. Koncerty má poctivě odehrané, lidé chodí a jsou spokojeni. Základem muzikanta je přece písnička a výkon. Ona to dělá dobře, ale co já ji mám hodnotit. Kolegy nerad hodnotím, vy to víte.
Ale to je právě na té soutěži zajímavé, ten rychlý výtah…
Různé výtahy, soutěže, existovaly i v šedesátých letech. Manažersky můžete vytvořit hvězdu na jednu desku, sezonu nebo na jeden koncert. Vezmu neznámého člověka, vymyslím mu image a napíšu repertoár. Udělám kampaň. Jeden koncert přitáhne deset tisíc lidí, ale na druhý už přijde jen ta část, kterou to opravdu zaujalo. Podruhé nikoho nezblbnete. Aneta dokázala, že lidi přicházejí podruhé i potřetí. Já se snažím koncertovat tak, aby lidé přišli i za dva roky a ještě někoho vzali. Mediální kouzla nepomáhají, ta účinkují jen jednorázově. Proto věřím, že i volby dopadnou dobře. Lidi se podruhé oblbnout nedají.
S mými dětmi písničky neřeším
Když napíšete důležitou píseň, máte prý pocit, jako by bil zvon. Slyšel jste ho v poslední době?
Radary, které má člověk zapnuté, něco zaslechnou. Ale víc o tom nechci povídat, jsou to velmi citlivé věci. Znělo by to trochu nafoukaně, jako že jsem citlivější než ostatní a že vím víc. Nevím. Jen jakýmsi způsobem občas něco zaslechnu. Teď zvon bije. Lidé jako by zapomněli na svoje základní instinkty. Možná pozapomněli, že je třeba nevzdat se svobody, že je třeba to vzít do svých rukou.
Do češtiny také přebásňujete Mozartovu operu Cosi fan tutte, takže zase hudba. Kam od ní odbíháte?
Vrátím se třeba z Polska a přivezu si zpěvník z roku 1870. Přijedu domů, nahoře u sebe si zpěvník otevřu a přezpívám. Je to radost. Moje hobby. A že mě písně náhodou živí, to je opravdu náhoda, to beru jako bonus. Já bych to dělal tak jako tak.
Vedle zpěvníků si kupujte i hiphopové desky. Jsou rappeři písničkáři budoucnosti?
To je zásadní, doba se stále posunuje. Je dobré to vnímat a nemyslet si, že showbyznys se zakonzervoval Semaforem nebo folkem. Hip hop poslouchám v autě. Nesleduju ten angloamerický, kde mi uniká slovní sdělení, které je hodně důležité. Nejlepší jsou Poláci, výborní Slováci. Čeští kluci se snaží, zrovna jsem si koupil cédéčko Bow Wawe, moc se mi líbili. Člověk by neměl podceňovat nové věci, které ho vždycky trochu zaskočí.
Lze tohle srovnávat s folkem?
Ale co jiného jsme dělali, když jsme hráli pár akordů? Ti kluci nedělají nic jiného. Vezmou jednoduchý muzikantský spodek, na který nakládají svou osobní výpověď, která ještě není usazená. Hip hop je ve stálém kvasu, potrvá několik let, než se kluci naučí skvěle frázovat. Je to muzikantsky náročné. Vedle opery je hip hop moje velká radost. Líbí se mi ta energie, touha, snaha, úžasná práce s jazykem, básnění.
Co vašim písničkám říkají vaše dvě děti Jakub a Lenka, jimž je už přes dvacet?
Nebavíme se o tom. Oni je mají naposlouchané, berou je jako součást rodiny, jako je náš pes nebo strom na zahradě. Když mě někde vidí, tak spíš řekou – to jsi nemusel. Je to příliš rodinná záležitost, aby o tom mělo cenu mluvit. Když se mi cokoli nepovede, dostávám to první doma, odjakživa. Ale že by mě nějak chválili a klepali na rameno, to se neděje.
Baníčku, my jsme s tebou
Co vás přimělo napsat hymnu pro fotbalový klub Baník Ostrava?
Já ji nenapsal. Když ji fanoušci natáčeli, oslovili mě, jestli bych jim nepřišel pomoct. Vzal jsem heligonku a šel do studia. Tam čtyřicet nejtvrdších fanoušků. Ale znáte Ostravu – ranař, ale rovný kluk. Řekl jsem: Ukažte, co máte. Zazpívali „Baníčku, my jsme s tebou“ a já pochopil, že není třeba přidat ani tón. Je to dokonalá, jednoduchá píseň. Společně jsme ji jenom sestavili tak, aby dobře zněla na nahrávce.
Kdo je tedy autorem?
Píseň přivezli z Polska ostravští fandové a přetextovali si ji. Tady vidíte, že silná píseň nezná hranic, je lidová a nevymyslíte ji. Kdybych takovou vymyslel, jsem génius. Jsem rád, že jsem byl u natáčení. Jsou chvíle, kdy se fotbal stává jakousi lidovou slavností a rockovým koncertem. Je příjemné být součástí chóru, který zpívá We are the Champions. Podobně jako jsem se díval na VyVolené a na trojce mám Novu, tak dokážu chodit na fotbal a zpívat jak trouba. Příští rok budu v Německu křičet: Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop! A proč ne? Promiňte, že mě to baví.
Proč se nechcete přestěhovat z Ostravy? Třeba do té Prahy, když ji máte tak rád.
Zapomenout na kořeny je strašně nebezpečné. Když jsem se rozhodoval, že si vybuduju dům, v té chvíli se člověku otevírá celá země. Ale já si vybral Ostravu. Žiju dva kilometry od místa, kde se narodil táta. Najednou mě tam něco táhne, člověk cítí, že to je ono. Dokonce ani neví proč, to mu dochází až zpětně. Aha, ty stromy byly dřív malé a teď jsou velké. To se nedá vysvětlit, je to magie místa, vzpomínek. Jsem usazen, ale osud mi přihrál dobré místo. Když jezdím do Polska, autem do Opole to mám hodinu a půl, do Varšavy tři a půl, do Krakova dvě a půl hodiny. Do Bratislavy dolů kousíček. I Praha je pro mě tři a půl hodiny. Navíc s Pendolinem to bude úžasné.
Když se ohlédnete, byl to dobrý rok?
Víte, že byl? A těším se na ten následující. Těším se, protože se velkým obloukem vracím ke svému koncertování s žánrem, který je mi nejvlastnější. Budu zpívat písničky tak, jak jsem si je napsal o svém životě. Budou to písně různé, hloupé i chytré, neboť takový jsem.
***
Jaromír Nohavica
Nejpopulárnější český písničkář, jemuž letos bylo 52 let, nedává rozhovory rád. Říká, že za těch 31 let, kdy se zabývá písněmi, toho pověděl dost. Když se občas setkání podaří, je to zážitek. Zvláště když se začne mluvit o jeho práci, to má nejraději. Na setkání v pražské restauraci mi třeba udělal úplnou přednášku o svém přebásnění Mozartovy opery Cosi fan tutte. A dal mi nové knižní vydání písňových textů. Nohavica je bystrý, vzdělaný a pohotový společník. Rozhovory by jistě mohl poskytovat častěji, protože se stále učí nové věci. Ale doma je hlavně na koncertech, které jsou nejlepším místem pro jeho písně, hříčky i názory. Rozhovory dává hlavně svému publiku.
Vladimír Vlasák
Zdroj: MLADÁ FRONTA DNES