Kejklíř
REFLEX – 1993
Možná se stanu kutilem. Nebo budu pěstovat meruňky, říká Jaromír Nohavica, který chce po jedenácti letech veřejného vystupování zkusit něco jiného.
„Z generace pozdních třicátníků asi nejpronikavější talent mezi písničkáři. Velmi odvážný člověk, možná trpící nekonečným zdůrazňováním: Bůh, ten pro mě nikdy nebyl. Tvrdý, angažovaný, jdoucí vždycky na věc. Temným stínem je Jarkovo údajné spolu-pracování se Státní bezpečností. Dodneška postrádám jeho jasné a srozumitelné vyjádření. Mlčení je moc špatná zbraň. „
(Karel Kryl v knize Půlkacíř)
Jak je to s vaším agentstvím?
Někdy v polovině osmdesátých let – přesné datum nevím, protože jsem to tehdy nepovažoval za tak důležité, abych si to někam poznamenal – mě pozvali na policii kvůli prodloužení občanského průkazu. Ukázalo se, že to je finta, nakonec jsem se dostal do úplně jiné kanceláře. Tam byl člověk, který se mi představil jako pracovník kontrarozvědky v Karviné. Ukázal mi časopis Pavla Tigrida Svědectví, kde vyšlo několik mých textů, a chtěl vědět, jak se tam ty texty dostaly. Řekl jsem jim, že to nevím.
Opravdu jste to nevěděl?
Nevím to dodneška. Ani mě to nezajímá. Mohl to být kdokoliv, tenkrát se na koncertech běžně dělalo, že lidé měli svoje kazeťáky a nahrávali si písničky.
A to je všechno?
Od té doby jsem se občas scházel s pánem, který se mi představil jako poručík Liberda. Věděli to i mí kamarádi a přátelé. Říkal jsem mu Generál. Občas mi zavolal a vyptával se. Bylo to docela civilní a bezpodstatné. Generál se mě třeba zeptal: Tož tak, Jarku, kde hrajete? A já odpovídal: Však se podívejte na plakáty. A přijďte se někdy podívat, ať to vidíte na vlastní oči. Nebo chtěl půjčit nějaké desky – tak jsem mu přinesl Dádu Patrasovou. Teď mi zpětně dochází, že jim nešlo o žádné informace, stejně už všechno věděli. Navíc před lidmi jsem se nikdy s ničím netajil. Pro ně bylo účelem těch schůzek dát najevo svoji existenci. Proto také probíhaly v restauracích, všem na očích. Tehdy mně připadalo, že je to lepší, než chodit k nim. Samozřejmě jsem se pletl.
Proč jste se s nimi scházel? Pomohlo vám to nějak?
Vůbec ne. Tak jako tak mně rušili koncerty, tak jako tak jsem nesměl i směl hrát. V tom, že jsem se s tím poručíkem scházel, byla asi moje jistá pohodlnost, možná i zbabělost. A neschopnost říct ne, poslat je do háje. Ale mám čisté svědomí. Nikdy jsem nikoho neudal.
Jak na seznamy s vaším jménem reagovali lidé?
Nedostal jsem žádný anonymní dopis. Nikdo mi neplivl do tváře, lidé mi nic nepíšou po zdech. A chodí na moje koncerty, kupují moje desky.
A vaši blízcí?
V mé rodině to vyvolalo … úsměv. Moje žena Generála dokonce jednou viděla. A kamarádi – někteří znejistěli. Je to podobné, jako když dostanete dopis, že vaše žena byla nevěrná. Dozvíte se, že byla v noci s nějakým mužem ve vinárně. Budete cítit… ne snad žárlivost, ale spíš úžas a trpkost. Nedokážu si představit, že v té kavárně byla ! Jedna z možností je za ní jít a zeptat se: Tys mi byla nevěrná? A ona, že nebyla. Vy: Jen se přiznej. Vidím ti to na očích. Ve skutečnosti však nevíte nic. A nejistota je zlá.
Jenže vy jste – obrazně – v té vinárně byl.
Ano, právě to je mrzuté. Ve vinárně ano, ale nikdy v posteli.
Máte na koncertech plné sály?
Ano. Mám z toho radost. Navíc, teprve teď je to moje publikum. Předtím chodily spousty lidí jenom proto, že jít na Nohavicu patřilo na malém městě k dobrému tónu. Bylo to svým způsobem politické gesto. Dneska chodí pouze lidé, kteří chtějí slyšet moje písničky. To je velmi osvobozující – nebýt manipulován.
Tomu nerozumím. Jak to myslíte?
Před listopadem jsem byl nesvéprávný. Necítil jsem se v roli bojovníka dobře. To je jeden z důvodů, proč jsem byl v osmdesátých letech tak nejistý a utíkal jsem – dovnitř do sebe. Ve skutečnosti nejsem rebel ani buřič, spíš lyrik. Netvrdím, že jsem byl zmanipulován proti své vůli – to bych lhal. Zpíval jsem o věcech, které mě těšily a trápily. Ale neustále jsem byl tlačen do polohy nového Vysockého. Přijel jsem na koncert do města – a byl jsem symbol odporu. Ale já nejsem ironický a nerudný člověk. Neříkám, že neumím být sarkastický a jízlivý. Umím, není to však moje podstata.
Co je vaše podstata?
Jsem… kejklíř. Nic víc a nic míň. Člověk, který lidem předvádí kousky, baví je, a když je dobrý, tak za to dostane určitý obnos. Před časem mi Jirka Tichota ze Spirituál Kvintetu řekl: Víš, ty jsi takový František Ladislav Čelakovský. Ty jednou skončíš v čítankách. A já se trošku urazil, protože jsem v té chvíli byl hlupák. Ale pak jsem si, před několika dny, koupil Český společenský zpěvník z minulého století. Písně, které se tehdy zpívaly. A uvědomil jsem si, že z přehršle tehdy všeobecně známých hitů zbylo jen pár písniček. Velmi často byl autorem jejich textů František Ladislav Čelakovský, takže mi došlo, že to od Tichoty byla vlastně velká lichotka. A že koncem příštího století možná vyjde taky nějaký velký společenský zpěvník. Co zbyde ze slavných hvězd a z velkých hitů, které se dneska zpívají? Zřejmě zase jen obyčejné písničky. Takové, které zpívají kejklíři.
Po převratu se říkalo, že dny písničkářů jsou sečteny.
Nemyslím, že by byl folk nějak ohrožen. Možná v těch předpovědích byla touha lidí, kteří mají rádi ve věcech pořádek. Chuť říct: Tak, o.k., splnil svoji historickou úlohu, máme čistý stůl. Každý člověk chce jednou za čas všechno vystěhovat a začít od nuly: s novým nábytkem, s novou ženou a s novou malbou. Udělat velké gruntování. Ale všechny ty staré dopisy, staré knížky a staré pachy – to se nedá jen tak vyhodit.
Kdesi jste řekl, že všichni písničkáři jsou svým způsobem levičáci. Platí to i pro vás?
Neznám přesnou definici toho, kdo je levičák a kdo pravičák. Ale nedávno, když jsem přepisoval svoje texty do paměti počítače, jsem zjistil, že ve svých písních straním slabším. To je silný motiv, který se mými texty táhne jako nit. Zřejmě to nějak souvisí se zážitky z dětství, s mými traumaty i povahou. A pokud budeme stranění slabším považovat za levičáctví, tak v tom případě jsem levičák – ale to všechno jsou jenom slova.
Žádné jiné důvody?
Možná mám k levé pozici i genové, nebo výchovou dané předpoklady. Jsem z chudých poměrů, táta byl novinář. Typický osmašedesátník, se vším, co k tomu patří. Já jsem jako malý kluk chodil do Pionýra, on jezdil na Stavby mládeže. A nakonec skončil jako fakturant ve Vítkovických stavbách.
Nesouvisí s tím i váš rouhavý vztah k Bohu? To je téma, které se ve vašich písních také velmi často opakuje?
Ještě častěji než o Bohu, píšu o smrti. Strach ze smrti – a vědomí vlastní smrtelnosti – je možná naší největší bolestí. Jedním ze sedativ na tuto bolest je Bůh. To je berlička, která nás se smrtí smiřuje. Já jsem se poctivě dobral toho, že se smrti nebojím. Proto Boha nepotřebuji. Vím, že tím otázku víry zužuji – a opomíjím mravní či etickou nástavbu, ale to je individuální problém.
Proč se nebojíte smrti? Věříte v posmrtný život?
Vím, že mé zdejší působení bude smrtí ukončeno nenávratně a navždy. A že jediné, co přetrvá, budou mé činy, možná má vůně, mé písně, má pohlazení. Zcela jistě to však bude jenom krátká či dlouhá stopa, bez souvislosti s mojí fyzickou či nefyzickou přítomností. Nicméně ještě k vaší otázce – nemyslím si, že mám k Bohu rouhavý vztah. Narodil jsem se v Evropě, která má dvoutisíciletou křesťanskou tradici. Z toho se nelze vyvázat. V mém volání „Bůh pro mě není“ je nepokora, nikoliv neúcta. Bohem v žádném případě neopovrhuji. Prostě ho nepotřebuji k vyřešení svých problémů.
Vychováváte tak i svoje dvě děti?
Co se týče výchovy dětí – uznal jsem vlastní bezmocnost. Myslím to v dobrém slova smyslu. Člověk touží poručit větru, dešti a vychovat děti k svému obrazu. To je beznadějné. Marné. Nakonec se náš obraz v dětech stejně vyklube – ale nikoliv proto, že ho sami vytvoříme. Ano, můžu se snažit a nabízet svým dětem dobré knihy, vodit je na výstavy, nebo do kina na chytré filmy. Můžu se snažit používat vzorce chování, podle kterých by se měly chovat i mé děti. Ale ony si nakonec stejně vezmou mě celého, i s mými chybami, s mým ranním bručením a věcmi, které na sobě nemám rád. Jestli je to dobré, nebo špatné – uvidíme, až zestárnou.
To je příliš obecné. Jaké jim vštěpujete hodnoty?
Jak poroučím větru dešti ? Chci, aby mé děti byly vnímavé ke krásám i k bolestem, samy k sobě i k druhým. Aby měly dokořán otevřené oči a uměly se jimi dívat. Aby cítily. Aby si všímaly. A spoléhaly se především na sebe, na svá rozhodnutí – ale aby vždycky zvažovaly jejich dopad.
A dál?
Životní hodnota žádá nějaké velkolepé slovo, jako je tolerance, nebo láska… něco takového. Ale já se velkých slov bojím. Vážně. Na světě mě těší být mezi lidmi. Jsem velmi komunikativní typ. Proto asi píšu písně. Pokud bych to měl vymezit negativně – mám strach ze samoty.
Lidé, kteří vás znají, tvrdí, že jste se velmi změnil. Už dva roky nepijete, přestal jste kouřit. Dokonce zdravě jíte. Proč to všechno?
Nerad o tom mluvím, protože tohle jsou věci, kterými se lacino získávají body. Člověk hned vypadá zajímavější. Podívejte se na něho: jí bobule, nekouří, nepije, a dokonce chodí běhat!
Opravdu nepijete?
To není obyčejná otázka, v ní je už obsažena nedůvěra a nevíra. A jakési přátelské mrknutí: Jen neříkej, že se občas nenapiješ. Navíc, na vyléčené alkoholiky se lidé dívají trošku nevlídně. To, že jsem vyléčen, berou tak, že užívám nějaké prášky, které mě drží nad vodou. A že jsem byl normálnější, když jsem chlastal. Není to pravda, pochopitelně. Žádné takové prášky neexistují. A kdo si to myslí, zažije jednou velké překvapení. Nevěříte? Ono dělat rozhovor s vyléčeným alkoholikem je nesmírně těžké, pro jakýkoliv časopis. Už proto, že málokterý reportér není alkoholik. Kolik pijete?
Nevím, tak jedno pivo denně. Někdy víc.
Tak to jste v tom taky. Vidíte? Smějete se. Říkáte si: Ten Nohavica není normální. Ne, já to mám pouze všechno za sebou. Slova jsou tu zbytečná a marná. Nechci si připadat jako anděl spásy, na kterého všichni koukají jako na hlupáka.
Říká se, že básníci píší v opilosti lépe.
Není to pravda. Dokážu posoudit, jaký je svět viděný opilýma a střízlivýma očima. Svět, který vnímám teď, je hlubší a ostřejší. Jeden známý herec, kamarád, se mě nedávno zeptal: Copak si někdy nepotřebuješ sáhnout do temných hlubin? Odpovídám: Nepotřebuji. Už jsem tam byl. A nechci se vracet.
Bylo těžké s pitím přestat?
Prostě jsem si před dvěma lety v září řekl: Tak, a přestávám pít. Odjel jsem do Šternberka, kde jsem se schoval a udělal si rekreaci. Ale už první den jsem věděl, že pít nebudu. A těšil jsem se, jak si koupím auto, jak budu pracovat na počítači. Bylo to nesmírně úlevné. A docela stejně se teď těším, že třiadvacátého prosince odehraju poslední koncert a přestanu vystupovat. Aspoň nějaký čas.
Co budete dělat?
Nevím. Změním si jméno a telefon, zmizím ze světa. Možná se stanu kutilem. Nebo budu pěstovat meruňky. Beru to jako dobrodružství a těším se na to. Mám výhodu v tom, že jsem finančně zabezpečen. Nejsem chudý, ale ani nejsem bohatý. Moje konto nebude mít nikdy šest a více nul. Ale mám dost na to, abych si koupil chleba, knížky, oblečení. Abych uživil rodinu.
Není dnes taková doba, že by se člověk měl spíš za penězi honit?
Peníze jsou pro mě technickou pomůckou, nikoliv kategorií. Peníze jako myšlenka – ty opravdu poskočily na hitparádě na přední místo. Nepřekvapuje mě to, ani mě to nebolí – spíš mi to připadá legrační. Nerozčiluje mě to, protože je to stejné, jako bych se pohoršoval nad štěnětem, které se počurává. Problém této společnosti je možná metafyzika peněz. Znáte ty řeči: Až budu mít první milión, tak budu za vodou. Za kterou vodou ? Co je to za nesrozumitelné prohlášení? Až budu mít milión, tak si koupím vrtulník. To je přesný cíl, tomu rozumím. Ale být za vodou – to mě nezajímá.
Nebude vám vystupování scházet?
Víte, co je skvělé? Já jsem teď naprosto svobodný. Když se rozhodnu nezpívat, tak doopravdy nemusím. Před listopadem byly chvíle, kdy jsem toho měl plné zuby, ale cítil jsem – ať to zní jakkoliv pompézně nebo neskromně- že nemůžu přestat. Dnes už můžu. V tomto směru jsem se velmi osvobodil. Vím, že kvůli mně nespadne svět ani nic podobného. Prostě přestanu zpívat. No a co?
Miloš Čermák, Foto: Jan Šilpoch
Zdroj: REFLEX