Landu nehodnotím, nejsem kádrovák, říká Jaromír Nohavica
WWW.IDNES.CZ – 24. 7. 2012
Devětapadesátiletý písničkář Jaromír Nohavica zahraje v pátek na festivalu Benátská noc, i když se takovým akcím většinou vyhýbá. Mluví o poslední desce, svých kolezích i odvaze při psaní protestsongů.
Vydal jste nové album Tak mě tu máš, na kterém jste lokální témata ve svých písních vyměnil spíše za globální. Co vás k tomu vedlo?
To jsem si ani neuvědomil. Ale možná na tom něco bude, už pár lidí si všimlo, že to je jakoby návrat do stylu a časů Divného století. To byla taky taková evropská deska.
Divné století bylo spíše ohlédnutí za minulostí. Není nová deska pohledem do budoucnosti?
Nedělám alba s programovým zacílením. Ač to zní banálně a opakuju to pořád, píšu písničky, jak je přináší život. A dávám je – jak to říkám pro sebe pateticky – do takového batůžku. A když je jich dost a ten batoh je těžký, začnu je přehrabovat a vím, že přišel čas dát je do nějakého alba. Počkejme, až se deska usadí, pak uvidíme, co všechno se v písních odráží. Já sám to v této chvíli tak docela nevím.
Zpíváte „kupte si hřebeny, čekají nás všivé časy“. Jste pesimista?
Pesimismem bych to nenazval, ani možná skepsí. Poučeností člověka, který už má let tolik, kolik má, takže už něco viděl, něco přečetl, něco zažil a ví, že jiné to nebude.
Je naděje, že by to nakonec všechno mohlo dobře dopadnout?
Tak ono to dopadá dobře tím, že jsme. Dopadne to špatně tím, že nebudeme. Možná deska mluví o plynutí času. O tom, že nás čas nekompromisně semele v dobrém i zlém.
Věříte ve šťastné konce?
Rád se ve filmu nechávám šťastným koncem unášet. Pak jdu do každodenního života a vím, že tam se šťastných konců často nedočkám.
Několik vašich kolegů jako Tomáš Klus, Barbora Poláková a David Koller nedávno téměř souběžně uveřejnilo politicky angažované písně. Jaký jste z toho měl dojem?
Tvorbu kolegů nerad hodnotím, protože vím, že každý píše s nejlepším úmyslem. I mně se občas stane, že chci napsat písničku o něčem, co mě zajímá. Ona potom žije vlastním životem. Žije a to je důležité.
Spíš jsem měl na mysli, jestli vás oslovila sama jejich iniciativa?
Já tomu rozumím, protože já to dělám už třicet let. Písničky nejen jako lyrickou formu, ale i jako protestsongy, reagující dokumentární obrazy mé duše, ale i světa kolem sebe. Teď média objevila pár písní, které se jeví velmi efektní, ale ta tradice tady existuje dlouho. Vlastně už od Karla Hašlera přes Jiřího Suchého a Karla Kryla až dodneška. Písnička nejen chlácholí a hladí, ale taky burcuje a bojuje, a to i tady v Česku.
Hašlera zabili nacisté, vás několikrát Veřejná bezpečnost odvedla přímo z pódia. Dnes žádné takové riziko nehrozí. Myslíte, že je k něčemu takovému v současnosti zapotřebí menší porce odvahy?
Já bych tu potřebnou odvahu nepodceňoval. Protože když se nám něco nepodaří, novináři to dají člověku „sežrat“. Upřímně řečeno, ta smršť nejen mediální, ale i veřejného prostoru, plného diskusí a mailů a dopisů a reakcí, není snadná. Dovedu si představit, že když napíšeš písničku, kde do něčeho štípneš, tak tě nemusí zrovna zavírat, ale zažiješ si svoje. Odvaha je tedy pořád stejně důležitá. Vždycky je jednodušší mlčet anebo hladit.
Vy jste v posledních týdnech a měsících neměl nutkání napsat píseň, která by se vztahovala k aktuálnímu politickému dění?
Když budete sledovat mou tvorbu od roku 1982, zjistíte, že jsem se tomu nikdy nevyhýbal. A vracím se k tomu, pokud album vydávám s mottem. Život je úžasný v tom, že rozsah témat je strašně široký. Až tak, že mně kolikrát vyčítají, že se věnuju vlastně všemu. Já mám rád písničky padlé, vznosné, o tématech smrti a života a vedle toho písničky o fotbale, o každodennosti, milostné i o politických legracích a věcech, které nás přesahují.
Budete hrát na Benátské noci. Na festivalech však moc často nevystupujete. Proč právě tam?
V rámci festivalů nevystupuju skoro vůbec. I koncerty pojímám spíš jako malý výlet. Přes léto jsem si vybral osm míst, kam si s přáteli zajedeme, lidi přijedou za námi, zahraju si, podívám se po městě. Zhruba jednou za rok si k tomu přiberu nějaký festival. O Benátské noci mi přátelé a kolegové říkali, že je dobré ji aspoň vidět. Proto tam jedu už o den dříve. Poslední kapka, která mě přesvědčila, byl Emir Kusturica. Kromě toho, že koncovka našeho jména je podobná, takže to vypadá, že jsme z jedné vesnice, znám jeho filmy, znám jeho orchestr, historky. Snad bude čas, abych se s ním setkal a možná, což je můj tajný sen, mu dám Divné století, kde je i písnička Sarajevo, odkud pochází.
Jednou z hvězd Benátské noci je Daniel Landa. Do své tvorby zapojuje politická a sociální témata, byť z trochu jiné strany než vy. Našel byste s ním společnou řeč?
On píše hodně dobré písně. Je to pracovitý, poctivý chlap. Když psal muzikál Krysař, na základě mých písní a zvlášť Darmoděje chtěl, abych v něm vystoupil. Já mu to tehdy slíbil, ale těsně předtím jsem ho poprosil, aby to obsadil jinak, protože se chystám na desku, o které si myslím, že bude v mém životě důležitá. On mi řekl: „Musí se povést. Když bude dobrá, bude ti odpuštěno.“ A já natočil Divné století.
Přesto, nemáte pocit, že jeho kontroverzní proslovy či návrat k tvorbě skupiny Orlík spíš přilévají olej do ohně?
Nejsem hudební kritik ani kádrovák. Jsem písničkář, s úctou se dívám na všechny, kteří písničky píšou. Kupuji si jejich desky, poslouchám je, když se mi líbí, tak si je schovám, když ne, dám je kamarádům. To byste mi mohl dát seznam dvaceti pěti různých kontroverzních umělců této země a chtít moje vyjádření. Já nebudu hodnotit.
Ať končíme optimisticky, která věc vám poslední dobou udělala největší radost?
Před pár týdny narození druhé vnučky.
Autor: Pavel Kučera
Zdroj: www.idnes.cz