Nemysli na nic zlého
MLADÝ SVĚT – 10/1988
Měl jsi jako kluk mindráky?
Věděl jsem jaké to je vstát prvního září a říct, že se jmenuju Jaromír Nohavica. Věděl jsem, jaké to je mít zrzavé vlasy, velké uši a někoho beznadějně milovat. To byly mindráky mé puberty, které jsem ovšem překonal, protože někdo je holt tlustý, někdo plešatý a někdo dokonce nepříliš pohledná žena, ale to nakonec nebývá rozhodující, protože nejdůležitější věci jsou asi vážně ty uvnitř. Naplno jsem si užil všechny své lásky a silné knížky i první průšvih s esenbáky. Holky byly krásné a svět trochu jiný, než jsem si ho představoval, ale skákal jsem do řeky života s nadšením, i když voda v ní bývala někdy špinavá.
Jaký průšvih jsi měl s veřejnou bezpečností?
Hrál jsem s kamarády v kapele Noe, První a poslední zmínka o ní vyšla v Černé kronice. Kamarádi kradli a já to zjistil až u soudu.
Je pravda ,že ses jako pionýr setkal s prezidentem Antonínem Novotným?
Poslali mě v lednu 1968, jako předsedu skupinové rady na škole, na novoročním setkání mladých lidí s prezidentem republiky. Vzpomínám, že mě překvapilo, jak byl Antonín Novotný malý. Měl jsem takovou naivní představu, že každý správný politik musí být velký. Antonín Novotný nám řekl pár přátelských, ale obecných vět a odešel. Možná už v duchu myslel na něco jiného. Pak nás odvedli na recepci. Nacpali jsme se vlašským salátem a dalšími dobrotami, prošli se Prahou a šli spát na ubytovnu. Byl to zážitek. Za pár měsíců mě z funkce předsedy vyhodili, protože jsme nesplnili závazek ve sběru starého papíru a barevných kovů.
Proč si nešel studovat vysokou školu?
Studoval jsem Vysokou školu báňskou v Ostravě. Zamiloval jsem se do své ženy Martiny, která chodila na pedagogickou fakultu, Říkal jsem si, že přejdu na pajdák, abychom byli spolu. Ukončil jsem studia na báňské a šel udělat přijímačky na pajdák. Nevzali mě. Prý pro velký počet uchazečů. Já jsem si myslel, že to bylo spíš kvůli tátovi, kterého vyloučili ze strany. Na báňskou jsem se už nezkoušel vrátit. A proč jsem tam studia ukončil? Věřil jsem si, pokud šlo o přijímačky na pajdák, a taky jsem byl naivní. Nenapadlo mě nechat si otevřená zadní vrátka.
Šel jsem dělat do železáren, kde jsem rovnal pluhová ostří do vagonu. Když jich bylo šest tisíc, začal jsem nakládat další vagon. Byla to těžká, středověká, otupující a jednotvárná dřina. Tehdy jsem pochopil, co to znamená odcizení práce. A to jsem na tom nebyl zas tak zle, protože jsem tam pracoval jen načas a mohl při práci ulétnout do svého vyfantazírovaného světa.
Když jsem ze železáren odešel, pracoval jsem jako příležitostný brigádník a pak jako knihovník. Při tom jsem psal texty pro populární ostravské zpěváky. Na Folkovém kolotoči si mě diváci poprvé všimli jako písničkáře.
Hrát a zpívat jako folkař. Není to svým způsobem posedlost, droga, vášeň?
Je. A dokonce velice krásná.
Jak ti bylo, když jsi poprvé nemohl vystupovat jako profesionál? Myslím, když ti Krajské kulturní středisko poprvé dalo dištanc?
Poprvé to bylo krušné. Člověka ta situace zahnala do kouta. Chvílemi jsem měl vztek, chvílemi málem na krajíčku, v noci jsem nemohl usnout, převaloval jsem se a hádal se svými anonymními i konkrétními protivníky, přes den jsem se ploužil jako stín. Časem jsem začal mít starosti s penězi a sám se sebou. Cítil jsem se jako Robinson. Robinson za trest. A začal jsem pít… Ale v té době jsem taky složil písničku o tom, že „dokud se zpívá, ještě se neumřelo“. A pak ji i hrál.
Proč ses vlastně dostal do konfliktu s hudební agenturou?
Nedodržoval jsem schválený scénář svého pořadu. Když přišla stížnost na neschválené písničky a na to, co jsem říkal divákům, agentura mě přestala na určitou dobu zprostředkovávat.
Když jsi nemohl vystupovat, stal ses pro mnohé ze svých příznivců mučedník a hrdina, Připadal sis tak?
Bylo mi těžko, ale role mučedníka nebo dokonce hrdiny mi vždycky připadaly směšné a tak scestné. Já a hrdina… Já, který často mívám strach. Třeba zrovna z toho, že se zachovám zbaběle… Já, který na svém charakteru nikdy neměl vyžehlené puky. Někdy jsem ukázněný a klidný, jindy náladový a impulsivní, někdy normální, jindy vyvádím nebo se předvádím… Určitě nejsem jednoduchý prvoplánový typ. Natož hrdina pro každou příležitost. Vůbec mi ta potřeba hrdinů připadá podivná. Chápu, že spousta z nás potřebuje mít, třeba jen v koutku duše, svého spravedlivého Otce nebo prostě člověka, kterého si váží, protože on ví a dokáže víc než my. To je asi normální. Ale nelíbí se mi jakékoliv přehánění, heroizování a výroba bůžků, proroků nebo miláčků davů… To je potřeba malých a slabých lidí. Čím jsou menší, tím jsou jejich bůžci větší, mramorovější a taky nedotknutelnější… Nechci být berlička pro cizí slabosti. Nemluvě o tom, že mám někdy co dělat s těmi vlastními.
Jakými?
Někdy včas nerozeznám špatnou písničku nebo průvodní slovo, sem tam přijedu pozdě domů, občas někam nepřijedu včas, někdy se rád napiju…
Myslíš, že jsi někdy hrál písničky, které jsi hrát nemusel?
Nepochybně. Třeba Výstavu chovných koček, Tvůrčí muka nebo Psohlavce. To byly špatné a hloupé písničky. Ale nemyslím si, že špatné byly ty, za které mě občas někdo kritizoval. Cukrářská bossanova, Okudžavovo moskevské metro, Velká zpověď aneb Halelujá, Krajina po bitvě…
Nemáš pocit, že některé tvé písničky jsou příliš jadrné, zaujaté a někdy až černobílé?
Petře nemám. Ale nebráním se diskusi o nich. Naopak. Líbil by se mi fundovaný rozbor všech mých skladeb od lidí, jako je třeba hudební kritik Jiří Černý. Nemyslím si, že bych měl patent na pravdu. To by bylo stejně přehnané, jako kdyby funkcionář nebo novinář označil za protisocialistický živel každého, kdo se odváží nahlas kritizovat nějaký ožehavý problém naší společnosti.
Když jsi se dostal podruhé do konfliktu s agenturou, kvůli nedodržování scénáře, znamenalo to konec tvé profesionální dráhy. Alespoň prozatím. Nevylekalo tě to?
Když jsem během pár měsíců zjistil, že můžu hrát jako amatér, brzy mě ty smutky přešly. Zvlášť když se ukázalo, že jako amatér mám větší volnost a víc si můžu dělat to, co mě zajímá. Pod agenturou bych si asi těžko mohl říct: „Tak v říjnu nehraju, budu psát knížku.“
Jak se na své zákazy a rozchod s agenturou díváš dnes?
Na jednu stranu mi daly zabrat, na druhou mi pomohly. To věčné ježdění vlaky a autobusy po republice, jídlo v hospodách, vysedávání po koncertech a fůra dalších věcí dá člověku zabrat. Karel Plíhal na chvíli vysadil a přitom ho nikdo nezakázal. Prostě cítil, že je potřeba udělat pauzu, aby nabral síly, napsal nové věci, měl čas přemýšlet, co dál.
Co říká žena tvým vzletům a pádům?
Už jsme jich spolu prožili dost. A nejen mých. Ale pokud jde o mě. Martina tuší, že se asi nezměním. Zvykla si, získala sílu, vytrénovala se. Horší to bylo s mými rodiči. Tátu mé pády žraly, připadaly mu nespravedlivé, a tak psal zaujaté otcovské dopisy na nejrůznější instituce. Máma zas přišla do nemocnice a doktorka jí říká: „Vy jste svého syna pěkně vychovala. Zas má průšvih. Psali o něm v novinách. To je pěkný kriminálník.“
Jeden čas jsem ve folkových kuloárech slýchával, že by pro tebe bylo lepší, kdyby ses odstěhoval do Prahy. Že bys měl méně problémů.
To je iluzorní.. Navíc by mi to připadalo jako útěk.Možná by se někomu líbil a hodil se mu, ale já zůstanu tam, kde jsem. Zvykl jsem si a mám dojem, že si lidi z Těšína zvykli na mě. Berou to zřejmě tak, že vedle předsedy národního výboru a primáře z nemocnice žije ve městě také nějaký písničkář. Dívají se na mě podobně jako na podivínského profesora matematiky.Říká se, že na malých městech je hodně nevraživosti a závisti. Já je nijak nepociťuji. Naopak, spíš cítím takové nevyslovené: žít a nechat žít. Nikdo mě nezastavuje na ulici, nenadává mi ani mě nežádá o podpis. Nemám problémy sehnat tu pěknou knížku nebo desku. Bydlíme na sídlišti, ve slepé uličce, kde je klid, zahrady, trávníky, dokonce i stadión…Jako kdybychom bydleli na vesnici. Když se vracím utahaný ze svých bláznivých cest, plných nejrůznějších zážitků, připadám si jak v tichém zálivu. Netvrdím, že bych nechtěl vystupovat pod některou agenturou v Praze. Ale stěhovat se tam kvůli tomu určitě nebudu.
Takže v Těšíně nezažíváš žádné vpády do soukromí?
Občas se mi stává, že je neděle, já jsem rád, že už jsem zase doma, mám rozečtené knihy, rozehrané hry s dětmi, čistím si právě zuby, jen ve slipech, vtom někdo zazvoní. Otevřu dveře a tam stojí tři holky a dva kluci s usárnami: „Ahój Jarku? Můžeme dál?“
Nedávno jsem napsal básničku o tom, že občas slyším za dveřmi někoho pokašlávat. Podívám se kukátkem a na druhé straně vidím jen velké oko. Otevřu a nikde nikdo. A tak si říkám, že se špatně píše a žije, když si člověk připadá jak malá nahá rybka v akváriu.
Malá nahá rybka…? A před kým?
Před fandy, před nejrůznějšími institucemi, před všemi, před kterými jako bych přestával být TEN a začínal být TO. TO jako statistický údaj, TO jako číslo v občance, TO jako případ, TO jako idol a zároveň podpis v cancáku.
Někdy mívám divné sny. Vzbudím se celý zpocený hrůzou, koukám na své kalhoty a mám pocit, že tam leží nějaký člověk a že kolem chodí nějaké divné stíny… Vždycky, když usínám, říkám si: „Jarku, nemysli na nic zlého, budeš mít ošklivé sny.“ Normálně mívám krásné sny, barevné, dějové, širokoúhlé, Hollywood hadr.
Jak dlouho jsi ženatý?
Patnáct let. Dlouho jsme s Martinou nemohli mít děti. Když se nakonec narodily, zůstala v ženě taková tichá radost, pocit něčeho svátečního, pokora k životu a jeho všedním zázrakům.
Vždycky mluvíš o své ženě hezky. S tím se nesetkávám tak často.
Rodina je moje zázemí. I když se nad tím řada lidí třeba pousměje, myslím si, že jsem rodinný typ. Potřebuju mít určité jistoty a teprve pak můžu vyrazit na své odysseovské plavby po republice.
Kdo to jsou mystické folkové ženy?
Představ si sedmnáctku v zeleném mantlu, ověšenou korálky a dřevěnými přívěšky, na zápěstí koženou šňůrku, dlouhé, často urousané vlasy a chůzi jako kdyby vykouřila sedm marihuan. Hledí na mě okouzleným telecím pohledem a prochází vláčně zákulisím se slovy: „J-A-R-K-U. Můžu ti něco říct?“ Před třemi roky byly nesnesitelné. Teď už jsou slušnější a tolik neotravují, protože to od nás párkrát schytaly.
Divnější je, že se v zákulisí začínají objevovat podobně přitroublí kluci. Sednou si, koukají na tebe jako na Pánaboha a hltají každé tvé slovo. Říkáme jim folkoví tajemníci. Někdy se nestačím divit, kdo všechno se nalepí i na ten folk.
Vadí ti na koncertě hulákali, kteří chtějí zahrát tu nebo onu písničku?
Ti kluci to nemyslí zle. V jejich pokřikování je sice kus exhibicionismu, ale zároveň mi chtějí dát najevo, že mé písničky znají a mají rádi. Nechci a nemůžu na jejich způsob komunikování přistoupit, protože by si ze mě udělali jukebox. Celý problém vidím v tom, že ti kluci necítí rozdíl mezi hospodou, kde je celkem normální, když na mě někdo zakřičí: „Ahoj Jarku!“ a koncertem, kde to ruší.
Jak reaguješ na skandování: „Jarek je bůh“?
Různě. Rozhodně ho nemůžu přejít. I když z toho někdy vznikají paradoxní situace. Nedávno se na jednom koncertě nahrnul před pódium dav mladých lidí a začal skandovat: „Jarek je bůh.“ Lidi, kteří seděli v hledišti za nimi, křičeli: „Sedněte si, nevidíme.“ Namíchl jsem se a povídám davu pod pódiem: Tak abyste to ogaři věděli, teď zahraju písničku o vás. A spustil jsem: V neděli v pět deset/ sraz u parníku/ desítka vleze se/ pak ještě jedna/ co čumíš frajere/ chceš do ciferníku?/ jestli mě dožereš/ hele jsem bedna! Ti kluci se přidali a nadšeně se mnou zpívali písničku o sobě proti sobě. Lidi vzadu se chechtali.
Koho v tobě publikum vlastně vidí?
Nevím. Někdy mám pocit, jako kdyby si do mě promítali své naděje a nesplněná přání. Jindy se cítím jako beránkem který z nich má sejmout všechna jejich trápení a hříchy. A jindy mám zas dojem, že ve mně chtějí vidět mučedníka, který trpí za pravdy, jež oni nemají odvahu říkat nahlas. V každém případě jsou mi všechny tyhle role protivné a nepříjemné, protože mě postrkují do něčeho, co nejsem. Já si žiju svůj vlastní život a nechci být ničí mluvčí. Jen svůj vlastní.
Myslíš, že lze divákům jejich představy o tobě vzít?
To by nemělo smysl. Oni si je vzít nedají. Smysl má pouze trvat na hranici mezi mým účinkováním na pódiu, které může každý chápat po svém, a mým soukromým životem, ve kterém se rušit nenechám.
Je asi fakt, že v tobě spousta lidí vidí nesmiřitelného bojovníka za pravdu. Připadáš si takový?
Sám se při té otázce usmíváš.
Co by tedy mělo být smyslem tvých koncertů?
Můžu se mýlit, ale mám dojem, že všichni lidé, dokonce i velcí grázlové, v sobě obvykle mají jakousi zvláštní potřebu dobra. Toho dobra, které už dnes běžně nepotkáváš a vlastně ani nerozdáváš, abys nebyl za naivku. Když však na něj narazíš, býváš někdy zaskočený, protože jsi už moc nevěřil, že ještě něco takového existuje. Cosi to v tobě rozezní. Možná se pletu, ale občas mám pocit, jako bych se těchhle věcí v některých písničkách dotýkal. Nebo bych si to aspoň strašně přál.
Byla někdy Martina na tvém koncertě?
To víš, že jsem se ji musel taky pochlubit. Zvlášť když mě rodina zná hlavně přes špinavé ponožky. Jednou se v Českém Těšíně přišla podívat na můj koncert. S dětmi i s tchánem. Lidi zpívali a tleskali, ale ještě to nebylo to pravé. Přesvědčoval jsem Martinu, aby se mnou jela na Portu. Porta pro mě tehdy byla vrcholem. Tam mohla uvidět všechny zajímavé kapely a písničkáře, tam jsem také obvykle potkával většinu zajímavých lidí, o kterých jsem jí vyprávěl. Martina se bránila, že to je strašně daleko. Ale nakonec jela. Začalo to bezvadně. Šli jsme na koncerty, potkávali kamarády a známé, všechny jak má být. Druhý den za mnou přišlo několik odpovědných lidí.
„Můžeš na chviličku?… Tak… letos hrát nebudeš.“ A já jsem v duchu viděl prázdnou židli vedle Martiny, kterou jsem přitáhnul až sem do Plzně. Prázdnou židli, na které jsem ještě před chvílí seděl.. Snažil jsem se tu zprávu přijmout ve stoje. „No dobře. Nic tak hrozného se neděje. Aspoň se můžu věnovat Portě a ženě.“ Šel jsem zpátky a bavili jsme se s kamarády. Druhý den přišli odpovědní zase. „Můžeš na chvilku?…Měl bys opustit město Plzeň.“ „Proč?“zeptal jsem se. Pokrčili rameny. „Bude to tak lepší.“ Tak a teď se vrať ke své ženě, která nic nechápe, a vysvětli jí, že bude lepší, když odjedeme. „Ale proč?“ divila se.
„Vždyť jsme nic neprovedli.“ K ránu jsme se vraceli s Jirkou Černým na ubytovnu a vrátná v kukani říkala: „Ale, Nohavica, výborně, už o tobě víme…“ Podíval jsem se na Martinu a ta měla v pohledu otázku: „Tak tohle je ta Porta?“ Ráno jsme šli na nádraží a odjeli.
A proč jsi nemohl zůstat na Portě jako divák?
Nevím. Nejspíš kvůli obavám, aby moje přítomnost nevyvolala nějaké protesty proti tomu, že nesmím vystoupit.
Kolik kazet s tvými písničkami se toulá mezi lidmi?
Nevím. Někdo říká, že dvě stě tisíc, někdo tři sta…
Mrzí tě, že jsi zatím nevydal elpíčko?
Mrzí? Štve. Do roka složím kolem padesáti písní. Z nich se dá bez problému vybrat dvanáct dobrých. Každý rok bych měl na elpíčko. Možná by pak lidé říkali: „No, ten Nohavic 3 není tak dobrý jako Nohavica 4.“ Ale proč ne. To je jako na vinici. Máš lepší roky a horší… Desky by mi pomohli, abych se rychleji zbavoval zbytečnosti, rychleji se učil nové věci, vyvíjel se…
Až deska vyjde, dostaneš hodně peněz. Neublíží ti to?
Doufám, že spíš pomůže, protože bych mohl mít na tři až pět let vyřešené zásadní problémy s penězi. Netvrdím, že peníze znamenají štěstí, ale rozhodně pro mě znamenají svobodu. Svobodu psát si a věnovat se věcem, které mě těší a na které jsem kvůli vydělávání peněz neměl čas. Myslím takové ty důležité zbytečnosti jako třeba luštit křížovky, sbírat kaštany nebo listovat naučným slovníkem.
A proč ti ty zbytečnosti připadají tak důležité?
Co ty víš, k čemu je dobrá větev, o které si myslíš, že bys ji měl uříznout, poněvadž podle tebe stíní.
Co ti na psaní písniček připadá nejtěžší?
Takové ty jednoduché čisté věty, které mají sílu, protože skutečně z něčeho vyrůstají. Proto mám rád lidovou poezii. „Strom se stromem se bije/ v táča poletuje/ naše láska je.“ V lidové písni cítím zvláštní spojitost se všemi těmi blázny a kamarády Pepy Streichly, kteří žili před sto padesáti, dvě stě lety.
P.S. V těchto dnech vyšla v nakladatelství Panton první Nohavicova LP deska Darmoděj v nákladu víc jako 100 000 kusů. Brzy by se měla objevit i kazeta.
Petr Veselý
Foto: Jan Šilboch
Zdroj: MLADÝ SVĚT