Nohavica nesmí umřít
REFLEX – 6. 6. 2013
Nebezpečný pokus o pravdivý portrét písničkáře, který slaví šedesáté narozeniny. Fotografka Reflexu jej dunutila balancovat nad propastíJá a Thao: naše první společná práce pro Reflex. A cíl? Sejmout dobrý portrét muzikanta. „Slyšelas někdy jeho písničky?“ ptám se fotografky, zatímco pokladní Českých drah hraje za okýnkem pasiáns s našimi jízdenkami. „Ne, neznám, vůbec.“ A tak pendolinem pojedeme dva: Thao, nepopsaný list, bude hledat pravdu ve tváři neznámého muže a já, který „básníkovi české země chtěl by poklonit se“. Jaromír Nohavica slaví 7. června šedesátiny.
Nohavica rozděluje tuto zemi neostrou hranicí, jejíž povahu nelze přesně určit. Je a není místopisná (Praha/Ostrava), je a není etická (vina/nevina), je a není salierovská (průměr/výjimečnost). Rozhodně tou hranicí není ulička vedoucí středem vyprodaného sálu Kulturního domu v Mladé Boleslavi. Lidi napravo i nalevo od ní brečí a smějí se úplně stejně. Před čtrnácti dny je dvě a půl hodiny bez pauzy baví písničkář, jenž se stejnou energií odehraje v říjnu v 02 Areně dva koncerty pro osm tisíc lidí. Vyprodal je během několika hodin. Až koncert skončí, možná i tam se vrátí do velké prázdné šatny jako v Boleslavi, možná i tam bude mít připravené na stolku u zrcadla dvě večeře. Němý a naléhavý dílo pořadatele, že se chlap, který přesně šedesát let „nese své břímě“, po čtyřech letech vrátil do jeho města.
Velká čest pro mě, Thao
Písničkář čeká na nádraží ve Svinově, jak jsme se domluvili. Nemá žádné krytí – čepici do čela, tmavé brýle, v jeho téměř vzdorném záklonu je bezelstnost člověka, jenž ještě nedostal pěstí do břicha. Což se ale o Nohavicovi říct nedá. A stejně jde. Přistřihl si knír. Vždyť přijela Thao, kterou si přál, přestože jej bude fotit vůbec poprvé. V přátelském objetí toho chlapa se drobná dívka schová jako do jeskyně. „veliká čest pro mě, Thao,“ říká takovým tím naléhavým, lyrickým šepotem, jemuž věříte.
Naloží nás do černého rodinného vozu, a než stihneme vyjet z parkoviště, přiskočí k autu žena a pootevřeným oknem vhodí řidiči do okna vizitku. „Mám tady za rohem masážní salón, pane Nohavico, nejlepší v Ostravě, přijďte někdy.“
„To bude rozhovor …,“ vzdychne písničkář, „Pražák napíše: ,Nohavica projíždí Ostravou a baby mu házejí do auta vizitky.“` Pak mrkne na fotografku: „A vůbec jim nevadí, že vedle něj sedí krásná žena.“
Řidič se chová jako nerozhodný průvodce New Yorkem. Chce nám v jediné vteřině ukázat všechno: Mariánské Hory (které jsou důležité) a Porubu (přesvědčit nás, jak je zelená) a Světlíkovu Huť (kde budeme fotit) a Bazaly, kde je neveselo.
„Jsi smutný?“ ptám se.
„Ale asi to tak má být. Poprvé jsem tam šel s tátou ve dvanácti. Byls tam? Tribuna vysekaná ve skále a všechna ta modro-bílá chorea. A já tam měl svůj flek. Teď tam budou vily jak u vás na Barrandově.“
Míjíme pestrobarevný plakát s programem letošního ročníku Colours of Ostrava.
„Letos nehraješ.“
„Já už hrál. Ale na festivalech hraju málo. Musíš opatrně. Teď jsem četl zajímavou studii. Automobilka Ferrari uměle snižuje nabídku svých vozů. Pocit nedostatku není špatný. Dneska na každém rohu vidíš ženská ňadra, to je krásná věc, ale ztrácí se těšení, že možná, o prázdninách, je fakt uvidíš. Když budeš hodný.“
Srovnání s legendárním autem vypadá nebohabojně, je ale dobré vědět, že existují pořadatelé festivalů, kteří jsou připraveni Nohavicu „přemlouvat“ za honorář, jenž cenu sporťáku značně překračuje.
A on ukazuje z okýnka.
„Tak tohle je Poruba, to je můj život. A tahle křižovatka u Slovanu byla středem mého světa. Jak vám můžu říkat? Thau?“
Thao jej opraví
„Aha, otevřené óčko. Thao.“
A několikrát si to zkusí jako operní pěvec před tím, než jde na Dona Giovanniho.
Ve Vietnamu jsou taky písničkáři
Auto dojíždí do areálu vysokých pecí, přímo za bývalým plynojemem, který architekt Pleskot proměnil v neskutečný koncertní sál pro patnáct set lidí.
„Tady jsem měl velký zážitek,“ říká Nohavica. „Zpíval jsem s Janáčkovou filharmonií Těšínskou a byla tma a pak se do hudby za mnou začala pomalu rozevírat opona. A tímhle obrovským oknem uviděli diváci osvětlenou vysokou pec. Vyšla s nich horká pára. Pěkný.“
Vyjedeme ven a Jaromír ukáže na rozbitou červenou halu.
„Ta hala, vidíš? Jako nepřijatý vysokoškolák jsem tam vyhazoval pluhová ostří. Děsivá, fyzická práce. A jak vidíš ligu? Zítra dám dvě televize, ale ta Plzeň to asi urve – dvacet minut a dva nula. Mně říkal jeden Hradečák, co tu žije, že druhá liga začíná dřív, tak ty starší už dostali dovolenou.“
„Svět chce být klamán.“
„Fotbal je na tom založený. Ten věčný stín nespravedlnosti a lidského selhání z něj dělá to správné divadlo. Thao, naše první focení zde, v plynojemu bylo nádherné. Děkuji vám. Kam jdeme teď?ů
Thao se směje.
„Kdo ti udělal nejhezčí fotku?“ ptám se.
„David Kraus, na obal Divného století. Tehdy byl velmi módní fotograf a já folkař. Úplně mě vysadil z mého světa. To byl důležitý snímek. A pak Tono Stano na albu Babylon. Vzal mě do studia, a když už jsem byl na konci dne utahaný a neměl sílu se bránit, řekl“ ,Ještě něco zkusím.´ A namazal mi obličej na černo a začal dělat fotky, na které se celý den těšil.“
„Byl jsi spokojený?“
„Ježíši! Jen mě mrzí, že na zadní stranu přebalu měl připravenou fotku, kde jsem s vyplazeným jazykem jako Einstein, a to jsem vyměkl. Babylon byla první deska, která se prodávala v Polsku, a já nechtěl vítat Poláky vyplazeným jazykem. Byl pro kontrast úpině bílý. Udělal jsem chybu. Škoda.“
Když Nohavica mluví, nepřestává pózovat. Jen jednou se ohlédne po ocelovém městě vítkovických hutí.
„Thao, máš za mnou ta staletí? Ty roky?“
Výtah na vyhlídku drcne, stoupáme. Pasažéři se zakymáceli. „Ted‘ je otázka, jestli já se držím Thao, nebo ona mě,“ přemýšlí.
„Máte studené ruce. Odjakživa?“
„Ano.“
„Od narození?“
„Ano.“
„Ve Vietnamu jsou taky písničkáři?“
„Ano.“
„O čem zpívají?“
„Zpívají o lásce nebo o straně. Já jsem z Hanoje.“
Nohavica se zadívá ze stoupající kabiny na Beskydy, jež se rýsují v mlžném oparu v dálce, a zasněně řekne.
„Mlžné hanojské hory.“
„Víš, kdo je Jiří Jirmal?“ ptám se.
„Samozřejmě! Profesor klasické kytary na státní konzervatoři.“
„Psal jsem mu, aby řekl, jakou písničku má od tebe nejradši. Odepsal, že tě nezná, ale když už se ptám, že si jedno tvé CD obstaral. A že tvé kytarové doprovody se zpěvem jsou velmi obdivuhodné.“
Nohavica se směje a v tu chvíli ho vezme vítr. Až se leknu – pod námi je čtyřicet šest metrů prázdnoty. Thao je fascinována spletitým labyrintem oceli a jeho patinou.
„Tady to je velký pohled, tady budeme pokračovat,“ říká.
„Co řeknete, platí, Thao, vy jste vedoucí vozu. Na kytaru hraju od třinácti. Kytara má dar, že je přenosná, intimní,“ říká pyšně. „Jak jsem na ni sáhl, spojily se asi všechny geny. Viš, co je zajímavé? Jak tak skládám celý život písničky, vypozoroval jsem, jak důležité je, když se potkám s novým hudebním nástrojem. Fotbal jsem hrál původně s kytarou a úplné se vidím, jak beru do ruky heligonku a cítím, že teprve teď je píseň dokončena. Do domu v Mariánských Horách jsem si pořídil klavír, díky němuž jsem napsal Dlouhou tenkou strunu a další písně a teď, v těchto dnech, jsem na ,Maku‘ objevil půvab skládání písniček, kdy si vytváříš vlastní hudební plochy, vkládáš do nich slova, lupy a všechno on-line – nic si nezapisuju. Je to koláž a monitor se stal papírem. Ale první je vždycky píseň …“
„… dosažená jakýmkoli prostředkem.“
„Vždycky jsem sbíral zpěvníky, úsporná plocha písně mě fascinuje. Asi jako když klenotník má rád drahokamy a prohlíží si je, leští a vystavuje; to je pro mě píseň.“
„Mluvíš o ní s úctou.“
„Píseň je nejniternější vyjádření, které znám. I v tomto zmateném světě funguje sama o sobě, bez použití technologií.“
„Takhle svrchu nevěřím svým očím,“ rozhlížím se, „kde se tu vzalo tolik zeleně. Ostrava byla černá, ne?“
„Ano,“ říká pyšně písničkář, „tady to máme tak zabudované. Tady je všechno na pasece.“
Velké zklamání jsem zažil
Thao si vymyslí odvážnou kompozici, kdy Nohavica stojí na vršku vysoké pece nad propastí a drží se velkého ocelového kola. Jestli zafouká vítr, tak …
Naše průvodkyně, zaměstnankyně huti, s nevolí odemyká vrátka s nápisem Vstup zakázán, a když uvidí Jarka na pozadí nebe, vykřikne poplašeně: „Pan Nohavica nesmí umřít, Ostravaci by mě zastřelili.“
„Já už jsem jednou spadl,“ říká Nohavica.
„Jasně, ta jizva na rtu,“ vzponenu si.
„To bylo ve čtvrté třídě a to mě podržel anděl strážný. Podruhé by to nezopakoval.“
Kabina klesá zpátky na zem. Nohavica, snad pod vlivem přestálé existenciální chvíle, se ke mně otočí a mluví zblízka.
„Velká zklamání jsem zažil s vámi, novináři. Pustím ho k sobě a on toho zneužije. A nevíš, byla to neznalost, nebo úmysl?“
„Odpouštíš snadno?“
„Já jsem člověk, který odpustí, ale pár lidem ještě dám do držky. Přijdu k němu a dostane čenichovku. Anebo ne. Ale mám to v sobě.“
„Pereš se?“
„To bych kecal, neperu. Na to jsou jiné typy.“
„Takže diskutér.“
„Písničkář.“
„Je to v Polsku jinak?“
„Když Poláci milují, je to velké jak ta jejich země. Přijde k tobě slavný herec, ukloní se a políbí ti ruku. Zpívám tam jenom česky, ale oni chtějí rozumět a dobrat se tajemství. Posledního mého alba Tak mě tu máš jsem tam prodal dvanáct tisíc kusů: jenom v kamenných krámech. Oni nás mají radši než my je. Thao, jdeme někam? Až zavelíš, jdu!“
„Tvé posluchače – a vyplývá to i z té ankety – evidentně nejvíc zasáhlo album Divné stoleté z roku 1996. Vzpomeneš si ještě, za jakých okolností vznikalo?“
„Bylo mi čtyřicet let. Viděno zpětně, Divné století je albem Těšína, města, kde jsem si udělal pracovnu v jednom z nejstarších domů a uprostřed jeho tlustých zdí daleko od Prahy vyprchala každodennost. Cítil jsem něco, co prochází věky. Bylo to i tím, že jsem konečně vyplaval z černé řeky osmdesátých let. Byl jsem vyčištěn. Pozoruju, že jsem se asi vždycky pohyboval podle zákona akce a reakce: po Míkymauzoleu, což byla ostrá, až publicistická reakce na mou minulost, bylo Divné století jakési vydechnutí. Stejně Ikarus je břitká osobní reakce na to, co se kolem mě dělo, a Tak mě tu máš je laskavé, snad smíření.
„Jak vlastně žiješ?“
„Ve dvě hodiny chodím spát a v devět se budím. To je důležité, mám noční práci. I na šňůře. Plíhal říkal, že jsme tuláci a to je jeden z honorářů života. Vidíš svět, potkáváš lidi, nikdo tě neoblafne. Něco jiného je informace a něco jiného poznáni, v tom je fakt velký rozdíl. A v každém městě si zajdu do antikvariátu.“
„Máš nějaký úlovek z poslední doby?“
„Ano. Fotografickou knížku o Krymu z roku 1962.“
„Takovou si koupíš?“
„Je psána azbukou včetně věnování rodině Nohavicových ve vzpomínce na společnou dovolenou.
„To byli rodiče?“
„Neblbni, my byli nejdál v Karlovicích. My byli chudí.“
„Zajímá tě, kde jsi byl ty před sto lety?
„To je náhoda, že se ptáš. Martina mi připravila dárek k narozeninám. Vzala mi vzorek DNA a na jeho základě nechala zpracovat, odkud pochází moje rodová linie. Sedmého června to otevírám. Thao, jak dlouho žijete v Čechách?“
„Dvacet let,“ říká Thao, aniž by přestávala mačkat spoušť. Cvak!
„Čili od narození, mladá paní?“
Nohavica se rozesměje, když vidí rozpačitou tvář.
„Thao! To byla lichotka!“
Zafouká vítr a Thao pookřeje. Cvak! Cvak!
„Teď … teď máte vlasy jako anděl,“ povzbudí Jarka.
„Ale já jsem.“
Cvak! Cvak!
„Thao … stačilo, jsem unaven, umírám.“
„Tak ještě třeba něco zařvěte.“ A tak se Jaromír Nohavica nadechne.
„Co je?! Co děláš, vole!? Co mám ještě dělat? Skočit?
Konec!“
„Konec,“ opakuje smířeně Thao. Asi by fotila dál, ale přesto má pocit dobře vykonané práce. Stihla
dobrý portrét. A ona to ví.
Autor: Milan Tesař
Foto: Nguyen Phuong Thao
Zdroj: Reflex