O pravdě a lži
TÝDEN – 12. 5. 2014
V polovině osmdesátých let přezpíval Jaromír Nohavica (60) tyto verše Vladimíra Vysockého: „…V zákoutí špinavým drzá Lež ve stínu stála/ ta Pravdu pozvala k sobě přenocovat…“. Jednu drzou lež se teď písničkář snaží odkrýt, nejlepší básně Slezských písní prý nenapsal Petr Bezruč. lnvestigativni odhalení se ale netýká jen Bezruče. „Zabývám se tak i sám sebou,“ říká Nohavica.
Na ostravském nádraží ve Svinově se šikují soupravy do Těšína i Opavy. Písničkář Jaromír Nohavica sice s reportérem TÝDNE nastupuje do rychlíku ve směru na Prahu, na Těšínsku a Opavsku ale zůstane duchem celých následujících 351 kilometrů. V roce 1867 se totiž v Opavě narodil Vladimír Vašek, jenž se pod pseudonymem Petr Bezruč pasoval na slezského barda.
Na těšínském gymnáziu zase v šedesátých letech 19. století studoval básník Ondřej Boleslav Petr. Oba muže pak v roce 1891 svedla náhoda do dnešního Frýdku-Místku a setkání to bylo osudové. Jeden poeta byl velmi talentovaný, druhý spíše ambiciózní a hlavně pyšný. Jeden náhle zemřel, druhý si přivlastnil jeho verše, na které chtěl navázat, ale nikdy nepřekročil svůj vzor. Mozart a Salieri. Ondřej Boleslav Petr a Vladimír Vašek. Důkazy, že nejslavnější básně Slezských písní nenapsal Vašek alias Bezruč, nýbrž nedostudovaný těšínský gymnazista Petr, se kupí již více než sto let.
„Kdokoli ale autorství Vladimíra Vaška zpochybní, ten je vědeckou obci umlčen jako dělostřeleckou palbou,“ poznamená Jaromír Nohavica, než nastoupí do vlaku. Sbírá proto důkaz za důkazem, střípek po střípku, aby jednou vrátil okradenému básníkovi Ondřeji Boleslavu Petrovi jeho verše. „Představa, že by mi někdo vzal nějaké moje básně a písně a nikdy mi je nevrátil, je pro mě hodně bolestná. Něco o tom vím,“ dodá Nohavica trochu tajnosnubně.
To už za pravým okénkem mizí svinovské nádraží a vlevo se zrcadlí starobylé jistebnické rybníky. Na vlakovém stolku se místo pivních plechovek a občerstvení kupí bezručovská literatura, přichází průvodčí. „Do alba jízdenek lepím si další jednu,/ vyjel jsem před chvílí, konec je v nedohlednu,/ za oknem míhá se život jak leporelo/ a dokud se zpívá, ještě se neumřelo…“
Kdy Jste poprvé narazil na Petra Bezruče? Váš otec Jaromír Nohavica (nar. 1927) patříval v padesátých i šedesátých letech k ostravským básníkům. Měl Slezské písně v knihovně?
Mluvit o Petru Bezručovi, to pro mě znamená vrátit se do raného dětství. Do prostředí, v němž jsem vyrůstal, které mě formovalo, a to byl hlavně můj táta, který hrával na housle a já s ním zpíval. Takže to nemohlo dopadnout jinak, než že jsem se také dostal k muzice i k psaní veršů, ať už táta psal básně, jaké psal.
Po spíše budovatelské éře začal psát chytlavou poezii, v níž je i kus poetiky, kterou jste po tátovi zdědil. Cituji z krásné básně Slovo do diskuse o tom, kde je básníkovo místo: „Na klíček zamknout garáže/ a okusit cest šedý prach/ lidem u srdcí naslouchat/ a dobře jim je proklepat/ a život rád mít/ život mít rád.“
Táta psal verše dobré i horší, to se stává. Knížky v jeho knihovně, to byla hlavně poezie, která se tak stávala součástí mého světa. Když mi bylo asi osm let, tak jsem přirozeně nešel do složitých expresionistických sbírek, ale sáhl jsem po krásném vydání Erbenovy Kytice v zelených deskách, dodneška ho mám. A když jsem si v zažloutlých stránkách nalistoval Vodníka, najednou jsem objevil velké tajemství za slovy i mezi slovy, tajemství poezie. Tohle vás poznamená na celý život a Vodník ze mě udělal člověka, který pořád miluje tuto linii české zpěvné rýmované poezie. Erben ve mně hluboce zůstává.
Myslím, že i otcova poetika. Po kom zdědil talent on?
Tradice domácího hraní byla u nás dlouhá, děda František z Ostravy-Mariánských Hor si koupil heligonku někdy v roce 1931. V tomhle rodu se život naplňoval věcmi, které nejsou tak výdělečně, ale přinášejí radost, poezii. Pro mnoho lidí jsou básně vzduchem, u nás doma tomu bylo jinak.
A kdy jste vytáhl z otcovy knihovny Slezské písně?
Ty přišly na řadu hned po Erbenovi, musely být uloženy někde blízko, bylo to vydání asi z roku 1958 s červeným přebalem. Když jsem Slezské písně otevřel, něco mi říkalo, že je nemám hned zavírat, i když první básně typu Den Palackého nebo Národní maškaráda pro mě byly zcela nezáživné, prostě blbosti. Ale pak jsem natrefil na Maryčku Magdónovu, na ten baladický příběh podobný Vodníkovi, navíc podobně zpěvný a tklivý. Pamatuji, že mě báseň nesmírně zaujala, navíc jsem sbírku četl s takovým zvláštním, až pohádkovým tajemstvím, které souviselo s jednou matnou vzpomínkou z roku 1958.
S jakou?
Jako pětiletý kluk jsem se s tátou zúčastnil pohřbu Petra Bezruče v Opavě. Otec tam byl zřejmě jako zástupce spisovatelů.
Skutečně jste byl na Bezručově pohřbu? Pamatujete si něco?
Víte, co jsou to matné vzpomínky na dobu, když máte pět let? To je třeba velká žába, která křičí. Strouha, která smrdí. Pamatuji si na Opavu, na velkou bílou budovu Slezského muzea, bylo tam nějak moc lidí, všichni v černém, někam jdeme. Ale je to ve mně, že jsem na tom pohřbu byl.
A další potýkání s tvorbou Petra Bezruče?
Tak, jak šel život. Setkal jsem se s ním v učebnicích na základní škole, na střední. Vždycky jsem cítil, že melodie těch básní patří do Ostravy, do našeho kraje.
Když jste tehdy jel tramvají kolem zadýmených Vítkovických železáren, bylo v tom tedy i sepětí s Bezručovými verši „V dým zahalen vítkovských pecí jsem stál“?
Jistě, Petr Bezruč opravdu mluvil za lid svého kmene, jak říkal. Žádný jiný básník tady takový prapor nevyvěsil, takovou píseň nezazpíval. Petr Bezruč, říkejme mu tedy prozatím Bezruč, dokázal vykreslit vůni tohoto kraje, to prostě cítíš a já to cítil. Žil ještě nějaký podobný básník v téhle zemi?
Je pravda, že každý bývalý havíř nad čtyřicet let dokáže odhrkat kus Maryčky Magdonovy nebo Ostravy. Jen tak sám za sebe, je v tom ponořený. Pražáci zase mají nebo měli Františka Gellnera, třeba tyhle verše znal každý: „Má milá rozmilá, neplakej/ Život už není jinakej./ Dnes budíce ještě veselí/ na naší bílé posteli!“
Ale ano, Praha měla Gellnera, teď je tam zase silným hlasem Magorova poezie, Ivan Martin Jirous. Gellnera jsem si také hodně prožil, už v patnácti jsem ho drnkal na kytaru. Karla Kryla jsem tehdy jen interpretoval, Gellnera zhudebňoval, tak deset básní. Lépe řečeno písně, nemám sice důkazy, že to tak bylo, ale cítím, že to byly písničky, že Gellnera chlapi zpívali po hospodách, melodie se bohužel ztratily.
A kde tehdy zůstal Bezruč?
Pořád byl někde ve mně, ačkoli jsem ho četl nepolíben nějakými pochybnostmi, že by mohlo jít o dílo dvou básníků. Snažil jsem se proto Slezské písně poznat celé, tak jsem měl Bezruče rád. Ale nešlo to. Už tehdy jsem si říkal, že to není možné, a tak nějak podvědomě se díval básníkovi do očí a ptal: „Pane Bezruči, vy jste napsal geniální Maryčku, vy jste napsal Slezské lesy, ty krásné skoro evangelijní verše (Jaromír Nohavica recituje: Jste tak jak já, slezské lesy, mé lesy./ Smutek se na kmen a koruny věsí…). Jak jste to ale, pane Bezruči, myslel, když jste psal třeba Papírověho Mojšla, proč jste to psal?“ (Den co den jde příkopem a travou,/ z bláta papíry pozorně loví,/ čte a třese kudrnatou hlavou,/ říkají mu Mojšl papírový, pozn. red.) A pomalu jsem dozrával a začal hledat prameny. Odpovědi jsem ale nenacházel, literární věda pochybnosti skrývala, přesto jsem si říkal, že to bude všechno nějak jinak.
Kdy přišel nějaký zlom?
S vydáním knihy Jen jedenkrát s podtitulem Zásilky času, což je krásná kniha vydaná v Klubu přátel poezie. Knížka dokumentuje jednotlivé zásilky básní, které anonymní autor Petr Bezruč posílal redaktoru Janu Herbenovi do Prahy. A pomalu jsem dozrával a začal hledat prameny. Odpovědi jsem ale nenacházel, literární věda pochybnosti skrývala, přesto jsem si říkal, že to bude všechno nějak jinak.
Ta kniha vyšla v roce 1980, co jste tehdy dělal?
Knihovníka v Českém Těšíně. Když jsem se v roce 1977 vrátil z vojny, v Ostravě už to bylo docela složité pro taková individua, jakým jsem byl já. Ale moje žena, se kterou jsem se seznámil v Ostravě, kde studovala češtinu a dějepis na pajdáku, tehdy dostala místo v Těšíně. Tak jsme šli tam.
Těšín Je centrem polské menšiny v Česku, manželka je původem Polka?
Ne, Češka, její táta Václav Hlavička komponoval v Těšínském divadle hudbu, maminka učila na klavír, hrdá česká rodina.
Poláci ale Petra Bezruče logicky nesnášejí kvůli mnoha protipolským básním. Kantor Halfar se třeba oběsí na jabloni, protože mu popolštili jeho českou školu. Nebyl problém, když jste tehdy zhudebňoval Bezruče?
Když jsem v roce 1983 zhudebnil dosti protipolské Bezručovy Domaslovice, musel jsem to v Těšíně hodně vysvětlovat. Poláci jsou ale natolik hrdý národ, že když jsi stejně hrdý Čech a postavíš se jim, vezmou tě lépe, než když jim budeš poklonkovat. To mně na Polácích imponuje. Stačí jim říct: „Máš rád Polsko? No vidíš! Bezruč byl Čech, měl rád svoji zemi.“
Jaké rozpory vás začaly napadat nad Bezručovými zásikami Janu Herbenovi?
Ta kniha z roku 1980 přinesla jen první nejistoty, od té chvíle se ale pochybnosti rozlily do mnoha a mnoha potůčků, které všechny sleduji. Bezruč napsal v dubnu 1899 Herbenovi, že většinu svých básní vychrlil v krátké době na přelomu let 1898 a 1899. Předtím prý nepsal a zase chce s psaním skončit. Jenže ty básně v zásilkách jsou hrozně nevyrovnané, jako by šlo o zmatený výbor z období třeba třiceti let.
Nebo ty verše psali dva autoři?
Přesně tak, hned v první zásilce se objevují dobové vlastenecké popěvky a mezi nimi geniální básně. Takhle by se svému nakladateli nepředstavil žádný autor, jeden básník nemůže psát tak rozdílně, to není možné, to říkám odpovědně jako písničkář. V zásilce třeba najdeme skoro hloupou báseň Pod obrazem. Prokopovým, v níž Bezruč píše těžkým rýmem: „Prokope, reku dob minulých,/ národ se zlobí a katí,/ Němec že predikát Veliký/ nechce a nechce ti dáti.“ Hned další přiložená báseň Domaslovice je ale geniální, nádherná, až skácelovsko-seifertovská záležitost, skvělá písnička: „A než pluh nám z ruky padne,/ než nás posledního za dne/ pod kříž polský složí,/ nechť modlitby české vzplanou,/ nad mohylou nasypanou,/ služebníče boží!“ Může být autorem těchto básní jeden autor? Ne.
Ten rozdíl je obrovský, všiml si ho i Jan Herben a podotkl, že Bezruč často píše ‚kulhavé rýmy“ typu „zpívám/nedívám“ a že mu do básní lezou „novinářské fráze“. Proč později na tu nevyrovnanost neupozorňovala literární věda?
„Aniž křičte, že vám stavbu bořím,“ básnil Karel Hynek Mácha. Všechny ty bezručology, literární vědce a historiky podezírám, že tušili a tuší, jak je to doopravdy. Jenže nedopustí, aby se jim ta jejich stavba zřítila. Tím by se totiž zbořilo vše, co bylo o Petru Bezručovi napsáno a díky čemuž se řada lidí ověnčila tituly doktorů, docentů a profesorů. Vždyť v Opavě dosud stát financuje celou instituci, které se básníkem zabývá: Památník Petra Bezruče. Který jiný spisovatel má státem placené vědecké pracoviště? Těmi tituly a kariérami je to bezručovské pole strašlivě opevněno, bude velmi těžké ho dobýt.
Nepodařilo se to ani zesnulému středoškolskému profesorovi Janu Drozdovi, který na desítky podivností a nesrovnalostí v Bezručově díle upozornil v roce 2003 ve své knize Autoři Slezských písní.
Odborná obec Drozdovu práci ignorovala, já jdu ovšem vědomě stejnou cestou jako on. Člověk se ale musí napřed pořádně vyfutrovat argumenty a věřit, že vás vůbec někdo někdy vyslyší, než vás smete ze stolu jako pana Drozda. Jsem připraven na to, že hlavně uslyším argumenty typu „Co mi to tu říkáte, vy jste pouhý písničkář a laik“.
Civilní život Vladimíra Vaška alias Petra Bezruče vůbec neodpovídal tomu, o čem zpívají Slezské písně. Byť je básník sebedivnější, vždycky přece tvorba nějak odráží jeho život.
Samozřejmě, v básničkách a písních je kus autora, do textů to z tebe samo vyleze jak z chlupaté deky. Přečtěte si třeba moje písničky, které jsem v životě napsal, tam se dá najít všechno. Básník nic neukryje, ani ty nejniternější věci.
Ani bolestné záležitosti, o kterých s médii nechcete mluvit, tedy třeba příběh vaší údajné spolupráce s StB?
Stačí jen pozorně číst.
Básníci schovaní za pseudonymy za svá díla moc velkou odpovědnost necítí, to si asi písničkář nemůže dovolit…
Písničkář má při každém veřejném vystoupení zpětnou vazbu, každý jeho koncert je vlastně veřejným čtením, které přináší okamžité reakce. Zakuklený básník napíše něco na papír a to si pak žije vlastním životem, zatímco já musím se svým dílem každodenně žít. Musím za ně ručit, protože když budu lidem lhát, tak mi může dát každý facku.
Ukazoval jste mi rukopis vznikající studie, slyšel jsem vaši přednášku na gymnáziu a viděl, že těch argumentů, proč si myslet, že nejlepší kusy Slezských písní napsal Ondřej Boleslav Petr, a Vladimír Vašek je pouze vydával za své nebo je přepisoval, jste objevil obrovské množství. Uveďte, prosím, alespoň pár z nich.
Frýdecký muzejník Joža Vochala vzpomínal v roce 1963 na sestru Ondřeje Boleslava Petra, která si pamatovala některé ztracené básně svého bratra. Konkrétně recitovala: „Byli tu z Modré, a byli tu z Polské,/ byli od Váhu a my od Těšína.“ Stejný verš se objevuje v Bezručově básni Hrabyň ve Slezských písních, jenže Boleslav Petr psal o slavném frýdeckém mariánském poutním chrámu, který Bezruč několika škrty proměnil v poutní místo Hrabyň u Opavy. Frýdecké reálie ale nedokázal změnit a ty vůbec neodpovídají těm hrabyňským, vždyť podle historiků měly hrabyňské poutě jen lokální význam, nikdy na ně nechodili Slováci od Váhu ani poutníci z Těšínska, zato do Frýdku ano. Ve stejné básni je verš: „Tenkrát jsem býval hezounký hoch – po cestě jsem zpíval.“ Tahle vzpomínka na dětství také vůbec nesedí.
Proč? Neuměl snad malý Vladimír Vašek zpívat?
„Neumím zpívat, nemaje hudebního sluchu, což mi vynášelo v normálce posměšky kantorů a vlastní hoře,“ napsal Bezruč pro Lidové noviny v roce 1940. Na takové „hoře“ by přece básník v dospělosti dojatě nevzpomínal. Dítě to navíc nebylo moc hezké, poďobané od neštovic. Hrabyňský kostel Bezruč popisuje jako „mohutný kostel“, ve skutečnosti je to ve srovnání s frýdeckým chrámem jen malý venkovský kostelík. Popisy krajiny také neodpovídají Hrabyni, nýbrž Frýdecku, všechno jsem osobně prošel, zdokumentoval. Tuhle báseň nenapsal Bezruč, jen vzal verše svého přítele a vydal až po jeho smrti. Vlastně ještě napřed počkal, až umře i Petrův bratr.
Jak to, že si dosud žádný literární vědec nechtěl všimnout těch kardinálních nesrovnalostí?
Nevím, je to nepochopitelné. Hrabyň, Ostrava, Maryčka Magdónova, tyhle a další básně byly napsány už kolem roku 1880 nebo o něco později, reálie tomu odpovídají. Jenže Bezruč tvrdil, že všechna poezie z něho takzvaně vyhrkla v zimě na přelomu let 1898 a 1899.
Proč se nikdo z literárních vědců nezeptal Bezruče, zda je to opravdu tak?
Víte, kolik položek čítá bezručovská literatura? Stovky titulů, tohle byl průmysl, něco jako byznys kolem Michaela Jacksona. Spoustě lidem umožňovala existence Petra Bezruče poměrně snadný život, nikdo neměl zájem jeho dílo zpochybňovat. Mezi řádky ale vědci naznačovali, že padesát let po smrti bude otevřen dopis, v němž Petr Bezruč prohlásí o svém díle něco zásadního. Padesát let uplynulo v roce 2008, žádný dopis se neobjevil.
Třeba ano, ale bezručologové ho raději zničili.
To jste řekl vy.
Život Ondřeje Boleslava Petra se Slezskými písněmi souzněl, život Vladimíra Vaška vůbec ne, dokonce Herbenovi píše, že „až se vyzpívá, bude držet zobák“. Porovnejte ty dva osudy.
Ondřej Boleslav Petr je vyhozen z těšínského gymnázia, protože pije a kouří, pak ho zbaví učitelského místa, protože vede divné řeči, podobně jako kantor Halfar v jedné ze Slezských písní. Na vojně ho degradují, opustí ho nejhezčí holka z kraje a vezme si boháče. Petr vyrazí do světa, hraje divadlo, zpívá a na stará kolena v roce 1891 se potká v Místku s nějakým poštovním úředníkem Vladimírem Vaškem, o třináct let mladším, ale chytrým, protože studoval univerzitu v Praze. Petr ukáže Vaškovi svoje verše, možná spolu i něco napíšou, pak ale Vašek odveze ty básně do Brna a nechce je vrátit.
Vašek žije v Brně nudný život. Od roku 1928 je v penzi, stává se žijící legendou, slezským bardem. Proč se třeba nepostavil za trpící v hospodářské krizi, která ve třicátých letech položila Ostravsko na kolena?
Není normální, že Bezruč žil zcela mimo logiku svého díla, spíše zcela opačně. Už nikdy nevzplanul tak jako ve Slezských písních a v těch třicátých letech jezdil do horského hotelu Gruň v Beskydech, kde se potkával s pražskou smetánkou a psal často až trapné příležitostné říkačky. Kam zmizelo to naštvání a emoce? Ty přece z básníkova světa nemohou vyprchat. Kdo umí číst verše, cítí záchvěvy srdce jejich autorů, protože dobrá báseň je srdcem napsaná. Vzpomínám na Karla Kryla, když hrál na hradě Helfštýn a s někým se tam hodně hádal, nadávali si a Kryl najednou vyběhl do těch kopců, roztáhl ruce a řval do lesů: „No a co!“ Tohle jsou praví básnící a základ Slezských písní napsal autor podobný Karlu Krylovi, který uměl dát veršům všechno a dovedl také zařvat: „No a co!“
Důvodů, proč jste se pustil do pátrání po skutečném autorovi Slezských písní je asi více…
Je to vlastně i můj koníček. Někdo sbírá motorky a já Bezruče, zpěvníky a stolní hry. Odjakživa jsem papírový typ, a když cestujeme s přáteli po světě, od Ameriky po Rusko, naše parta se dělí na mikiny, kameně, vidličky a papíry. Mikiny jdou nakupovat, kameně chodí po památkách, vidličky jdou zkusit místní jídla a já jediný jsem papír. Zajdu do antikvariátů, obejdu knihkupectví a knihovny. Obcování s papírem je pro mě strašně příjemné, i když chápu, že mnoha lidem zrovna nevoní hrabat se v prachu a starých lejstrech a říkají, že to stejně jednou všechno shoří. Já ale tvrdím, že neshoří, stejně jako ruský spisovatel Michail Bulgakov: „Rukopisy nehoří.“
Bulgakov spálil svůj rukopis Mistra a Markétky a znova ho napsal zpaměti. Vy se snažíte dokázat, že Ondřej Boleslav Petr napsal tu lepší část Slezských písní, rukopis ale neexistuje. Je šance na jeho nalezení? Je to asi jediná možnost, jak prokázat vaše teorie.
Možná nepomůže ani takový objev, už teď slyším literární vědce: „Čert ví, zda je to jeho rukopis!“ – „Tohle možná Bezruč řekl Petrovi v hospodě, jemu se to líbilo, tak si to zapsal.“ O tom něco vím a to je to smutné. 0 tom, kdy se něco jeví, ale všechno je vlastně úplně jinak.
Nejde vám tedy o vítězství nad nedotknutelnou pravdou literární vědy?
Nedělám to s myšlenkou nějakého definitivního cíle, spíše se stále více upínám k tornu janotovskému „I cesta může být cíl.“ (Písničkář Oldřich Janota, jehož slogan I cesta může být cíl proslavila pak skupina Mňága a Ždorp, pozn. red.). Ať to dopadne jakkoli, pro mě je to nádherné dobrodružství mezi knihami, toulám se poezií, studovnami i krajem, který mám rád. Historií, která mě baví. Je ve mně kus badatele i detektiva a také novináře. Když jsem nedávno poprvé viděl fotografii Ondřeje Boleslava Petra, a teď budu trochu sentimentální, tak jsem skrze ty jeho oči zahlédl, že on ty básně opravdu napsal. A že nemá zastání, a když to neudělám já, už se ho nikdo nezastane.
Pokud Petr Bezruč v Místku ty básně skutečně Petrovi ukradl, zlobíte se na něho?
Ne, já jsem Bezručovi vděčen, že ten sešit nespálil a ty básně nakonec zveřejnil, byť asi mnohým textům svým jazykovým brusičstvím uškodil. Spíše než pohanit Bezruče chci opravdu vrátit těch několik básní tomu nešťastnému klukovi z Těšínska.
Neděláte to i kvůli sobě?
Zní to plakátově, ale všecko, co v životě děláte, děláte ze sebe a pro sebe. Každý si asi řekne, proč se Nohavica zabývá Bezručem, proč se nezabývá sám sebou? Ale když jsme u toho, ono to souvisí. Znova ve zkratce řečeno: Cesta je cíl.
—
Jaromír Nohavica (60)
Písničkář textař básník, libretista a nyní i nadšený amatérský literární vědec byl v zatrpklé normalizační Ostravě famózním hlasem svobody; ovšem podle registrů StB od roku 1986 i vynuceným spolupracovníkem tajné policie pod krycím jménem Mirek. „Když mi zavolali, abych přišel a popovídal si s nimi, měl jsem pocit, že to vybalancuju. Že to nějak ustojím, tak jako do té doby celý svůj život. Nenapadlo mě, že jsem se pustil na území, které do smrti nebudu moci opustit, že je to daleko silnější než já,“ řekl pro časopis Respekt v roce 2006 a od té doby se k tématu mediálně nevyjadřuje Jako písničkář nemá v Česku konkurenci, což potvrzuje i Český hudební slovník osob a instituci vydaný Masarykovou univerzitou v Brně (2008) ,Nohavica je patrně nejoblíbenějším a nejposlouchanějším českým písničkářem, velkou osobností českého písničkářství, mnohostranně nadaným umělcem, představujícím na naší hudební scéně zcela specificky typ.“
—
Z očí do očí
Pendolino jede z Ostravy do Prahy tři hodiny, tentokrát mělo ještě půlhodinovou sekeru. Za 210 minut lze přečíst celý román a Jaromír Nohavice toho stačil říct skutečné hodně. O Bezručovi i o sobě. „Potok teče vždycky z kopce dolů a do moře, nemůžeš tomu uhnout,“ zopakoval několikrát. Tahle věta byla o hledání pravdy v literární kauze Bezruč, nicméně personifikovala i Nohavicovu cestu životem. Padla jména Karel Kryl i Pepa Streichl (ostravský bluesman a od roku 1978 spolupracovník StB na pozici A čili agent) a řeč se mnohokrát stočila na „podzemní prameny“, které tečou všude kolem. Dohodli jsme se nicméně předem, že tenhle rozhovor bude o Petru Bezručovi, ne o Streichlovi nebo o slavném folkovém písničkáři z Těšína a Ostravy. Nakonec zazněl alespoň příslib, že nějaká další cesta vlakem bude i o Jaromíru Nohavicovi.
Autor: Ivan Motýl
Zdroj: Týden