Radosti, mizení a výzvy Jaromíra Nohavici
FOLK & COUNTRY
Jarek Nohavica vystupuje málo. Tudíž bude mít dost volného času. Takže určitě najdeme nějakou tu skulinu na rozhovor. To byla má železná logika, následovaná zdvořilým mailem, kdy a kde bychom se mohli sejít. Odpověď přišla rychle: Teď jedu do Polska, vracím se 19.listopadu, ozvi se potom. A tak jsem si čtrnáct dní sepisoval otázky a poslouchal Babylon. Abych byl připraven. Jarek se vrátil a měl fofr.
Připravoval se na mistrovství republiky ve scrable poslední listopadový víkend a chystal velký koncert v Ostravě 4. prosince, kde se měly na pódiu sejít hvězdy různých žánrů – od něj až po Dogu. Naše diáře se neprotnuly. Takže jsem pěkně vzal připravené otázky a poslal je mailem.
Nevím, jestli při psaní odpovědí Jarek losoval písmenka ze scrabble a sestavoval z nich věty, ale některé odpovědi byly za sto bodů. Posuďte sami. Některé pravopisné zvláštnosti jsem nechal, tak jak byly. Mají svůj půvab.
Co se týče rozhovorů pro media, moc často je neposkytuješ. Proč?
Myslím, že práci je třeba hlavně dělat a ne mluvit o ní.
Většina zpěváků se snaží, aby v okamžiku, kdy jim vyjde album, byla několikrát v televizi, byť třeba v různých Dobrých ránech, Doremi a jiných pořadech. Tebe tam nechtěli nebo jsi tam nechtěl ty?
Já bych se tam necítil.
Máš své internetové stránky. Víš, kolik lidí je navštěvuje?
Důležité je, že jak se zdá žijou. Internet je skvělý vynález.
Ten, kdo skládá a zpívá písně
Kolikrát do roka vystupuješ a jak si volíš místa vystoupení?
Podle dopisů a mejlů, které dostávám, asi vystupuju méně než bych měl. Což mi připadá na obě strany dobře. Já se těším, a lidi taky.
Celkem se vyhýbáš přehlídkám, festivalům. Proč? A jsou nějaké výjimky?
Hraní na samostatném koncertu si více užiju. Mám prostě z něho lepší pocit. Jsem tam já a proti mně ti, kteří po svobodné volbě a za své peníze přišli pouze a jen na mně. A to mně hecuje a inspiruje. Navíc mne moc nebaví zákulisní šrumec na festivalech. Už ani s kamarády se člověk nemá čas potkat.
Myslíš si, že termín folk ještě vůbec něco označuje? Pokud ano, co? A co označoval v osmdesátých letech?
Nevím.
Považuješ se za folkaře? Pokud ne, tak odkdy a jak by ses definoval?
Zase nevím, jak odpovědět a nechce se mi spekulovat a vymýšlet si. Kdysi jsem řekl, že jsem ten, kdo skládá a zpívá písně. Tak dejme tomu, že je to nějak tak.
S Karlem Plíhalem jste byli pro mnoho posluchačů takoví duševní blíženci. Ostatně v jistém období jste jezdili spolu a i na tvé nové desce hraje občas na kytary. Stýkáte se i soukromě? Myslíš, že si jste stále stejně názorově blízko?
Názorově asi pořád, přeci jenom jsme už starší vlci a těžko budeme měnit těžce vydobyté a lopotně fixované názory na zásadní věci. O ty méně důležité věci, jako např. na jaké struny hrát, se hádáme stále. Když se potkáme. Což občas bývá. Teď méně, protože Karel maká.
Vyzkoušet něco nového
Dřív než jako písničkář jsi se prosadil jako textař. Píšeš ještě texty pro jiné? Jak často a pro koho?
Občas beru tzv. větší práce. Abych si vyzkoušel něco nového. Tak jsem překládal muzikál Malované na skle, předtím Marschnerovu operu Vampýr, letos jsem psal texty k muzikálu na ledě Romeo a Julie. Pro jiné píšu už velmi málo. Snad jen pro kamarády z Dogy. Těžký bigbít. Mně už to nejde tak jako dřív. Zlenošil jsem psaním jen pro sebe.
Dovedl by sis představit album typu Jaromír Nohavica v cizích službách aneb písně pro různé interprety od Jaromíra Nohavici? Které z textů bys na něj zařadil? A jaký repertoár by sis naopak vybral na album, které by jsi měl nazpívat sám z písní jiných?
To není na časopiseckou odpověď. Každá deska chce dlouhé měsíce přípravy a vymýšlení a realizace. Opravdu nevím.
Otextoval jsi muzikál na ledě Romeo a Julie na muziku Borise Urbánka. Dovedu si představit, že napsat písničky do snad nejslavnějšího příběhu nešťastné mladičké lásky je pěkná tvůrčí výzva. Můžeš popsat historii i současnost tohoto projektu?
Dostal jsem krásnou muziku od Borise na cédéčku a označená místa v Shakespearově textu, která jsem měl zbásnit. Kdybych byl býval byl věděl… Teď už vím víc. Kromě jiného, že (a klidně mně zastřelte) v Romeovi a Julii Shakespeare vaří hóódně z vody.
Tvá písnička o fotbalu je populární a těžko si ji lze vykládat jinak, než jako vlídné pousmání nad mentalitou fotbalových fanoušků. Noviny ovšem nedávno přinesly tvoji fotku s Mirkem Topolánkem na utkání Baníku. Jak je to s tvým vztahem k fotbalu?
A to jsem ještě klukům hokejistům z Třince ve finále plejof před lety živě zpíval na ledě státní hymnu. A dodnes si pamatuju, jak jsem se nadechoval před vyprodaným stadiónem a televizníma kamerama k Nad Tatrú sa blýska… My máme v rodině ke sportu pasivnímu i aktivnímu vřelý vztah.
Teoreticky vzato je sport konkurentem kultury a vede o pěkných pár koňských délek. Sport a kultura se utkávají v boji o peníze, o zájem diváků, o televizní přenosy, o generování hvězd pro mladou generaci. Proč skoro ve všem vede sport?
Ale nevede.
Dlouhá léta u cirkusu
Pojďme si teď popovídat o tvé nové desce. Připadá mi, jako by se blížila zvukově zpět k Mikymauzoleu, instrumentace je střídmější, do některých písní se vrací Karel Plíhal. Co tě k takovému rozhodnutí vedlo?
Možná, že celá odpověď je skrytá v jednom z uvažovaných názvů desky. Dlouhá léta u cirkusu.
Deska začíná písní Krupobití. Popravdě řečeno píseň mi připomíná základní metaforou písničku od Karoliny Kamberské ze Sester Steinových, hranou jen obrácenými kameny. Takže otázky: Znáš tu písničku? Bylo to úmyslné? Nebo prostě náhoda? Co na to říkáš?
Neznám. Ten text je hezký, ale jak ho tak čtu, kromě slůvka krupobití mi nijak nepřipomíná mou jemně erotickou píseň s hajmondkama dole v podkladu. Hajmondky je má zvuková pohlednice do mládí.
Mařenka je věnována Krylovi. Je to píseň něžná, v poslední sloce je bohatý rým, který musí uchvátit každého literáta (Vyšplhám větvemi do koruny/Cestu nám osvětlí oko luny). Právě Kryl byl mistr podobných rýmů. V čem jej ještě považuješ za svého učitele?
Jsem rád, že sis všiml onoho rýmu – ten je právě Karlovým otiskem v mé písni. A pak vstupní obraz inspirovaný Bratříčku, nevzlykej… Těch Karlových otisků je v mých písních hodně. Já vím. Přeci jenom jsem se jeho písně učil zpaměti, když jsem začínal na kytaru a to potom zůstane v člověku hluboko někde v duši a už se toho celý život nezbaví. Ani v dobrém, ani ve zlém. Leží to tam, leží, bez toho, že bychom do posledka věděli, proč a co všechno.
Ostravo je píseň lokálpatriotská. Jsi skutečně ostravský lokálpatriot? Jaký je tvůj vztah k Českému Těšínu? Zvolil jsi formu prakticky hospodského muzicírování s heligonkou proto, aby toho patosu nebylo v písni moc?
Ono to je hlavně všechno Slezsko, nebo chceš li Severní Morava. My jsme tady jeden region. Lidsky i pracovně propojeny. (S tvrdym kratkym na konci.) A co se týče heligonky: Já jsem si žádnou formu nezvolil, forma si zvolila mne.
Babylon považuji za první z vrcholů desky a chápu, že se stal písní titulní. Vize světa jako Babylonu, kde “ničemu nerozumím, vůbec nic nechápu a nemám žádný plán” je asi vize, se kterou se ztotožní mnohý. Být cizincem ale znamená sice nerozumět, ale vidět všechny věci nově, vnímat detaily, které už domorodec nevnímá. Já jsem byl nadšený z toho, že si koupíš “barvy olejovky, potápěče do sodovky, struhadlo na mrkev.” Tedy z toho potápěče. To ještě někde prodávají? Nebo je to jen vzpomínka na dětství?
Je vidět, že jsme podobná generace. Každá generace má nějakého svého potápěče do sodovky, blbůstku, která zmizí v propadlišti dějin spolu s ní. Milé děti – hlídejte si své potápěče do sodovky, ten náš se už nevyrábí, neprodává a neviděl jsem ho hezkou řádku let. Kde jsou mí potápěči do sodovky? Kde je má třistatřináctka?
Na desce jsou i dvě staré písně. Na dvoře divadla je asi především díky Pobořilově trubce velmi zdařilou verzí, Ženy pak už jsou třetí verzí, kterou slyším. Po jedné nevydané (původně chystané pro Divné století) se objevila na prvním albu skupiny Neřež v jejich podání. Z původní verze vypadla Dolly Buster, zůstala Cicciolina. Myslíš, že tato verze už je definitivní a zdařilá?
Děkuji za nahrávku na smeč: Co je, Jirko, definitivní a zdařilé?
Sestřičko ze špitálu rýmuje lásky – vlásky. Jistě, je to píseň komická, ale přece jen… Nebojíš se sáhnout po takovýchto rýmech?
U této písně jsem prožil hodně strachu. Při rýmování, při vymýšlení kytary, při psaní, při hraní na koncertech, při natáčení s Karlem, při rozhodování, jestli ji tam dát. Ta mi dala. Ta píseň. Je to jedna z nejhorších písní, jakou jsem kdy poskládal. Na desku jsem ji nakonec dal, protože Karel se v závěru krásně směje. A to je historický klenot – mám Karlův smích na desce!
Teplo je pokora
Masopust mne na první poslech uhranul a jednoduchá věta Teplo je pokora mi asi utkvěla v paměti na velmi dlouho. Jako by v té písni bylo mnoho magických míst, ale popravdě řečeno, když jsem se v tom začal nimrat, nějak mi to dávalo čím dál míň smyslu. Mozaika z krásných emocionálních slov? Jde tuhle píseň převyprávět? A má být vůbec píseň pochopitelná, nebo je silnější, když v ní zůstane spousta náznaků?
Jestli ti zůstalo v paměti jediné místo, píseň asi měla smysl. Stejně časem všecky ty naše popěvky a slova opadají jak listy ze stromu a co my víme, co zbude.
K Pochodu eskymáků mám jediný dotaz: Nepochodují za módního doprovodu poněkud balkánské kapely?
Je to zakázané ? A navíc: Zkus se podívat na celou desku opravdu jako na Babylon.
Milionář je nejzábavnější píseň desky. Odtud dál si už legrace nežijeme, proto jí asi dáváš tolik. A je to píseň co do počtu slov zdaleka nejdelší. Je nějaký vztah mezi délkou textu a délkou práce na písničce?
A to ti je zajímavé, že vůbec ne. Např. Mikymauzoleum, Muzeum a teď i Milionáře jsem vlastně vychrlil. Měl jsem náčrtky, nápady, něco v hlavě, něco na papíře – ale pak jsem jedné noci k tomu sedl a (jak já říkám) v temném tunelu to sposkládal. U Milionáře jsem navíc zažil zajímavou zkušenost, kdy jsem se opravdu upřímně sám velmi bavil, co mi vycházelo zpod pera. Poté, co jsem nastartoval úvodní situaci, jako by se mi vše další vymklo z rukou a šlo vlastními cestami.
Nic moc je pro mne nejsilnější písní alba. Zpíváš v ní to, co je asi pocitem mnoha lidí ve středním věku ve chvílích, kdy si uvědomují zvlášť jasně realitu: Já už mizím, zvolna mizím. Kdy tě to poprvé napadlo?
Ve čtyřech letech.
Dlouhá tenká struna a Velká voda jsou vlastně o podobných životních pocitech jako předchozí písnička, i když vždy jinak udělané a z jiného úhlu pohledu. A taky hudebně dost odlišné. Ale přece – dát tři takové písně za sebe… Nebál jsi se, že to pude příliš silný akord?
To není má práce. Na sestavování pořadí písní je Víťa. A je v tom velký mistr.
Převez mě, příteli, jsem slyšel z desky poprvé na počátku listopadu, když na hřbitovech ještě hořely dušičkové svíčky. Bylo to magické. Ať chceme či nechceme, už tam na druhém břehu někoho máme. Ale – věříme v onen druhý břeh? Byla ta píseň věnována někomu konkrétnímu?
Jsem rád, že jsem si troufl tu píseň napsat a nazpívat, jsem rád, že v magické chvíli ve studiu – Mirek, Víťa a já – my tři, co už víme svoje – jsme ji tak zničehonic mezi řečí “trefili”. Víc se mi k ní nechce dodávat.
Deska má nádherný obal s fotografií Tona Stana. Ale optimisticky ten obal moc nepůsobí. Myslíš, že je to optimističtější deska než Mikymauzoleum?
To bychom se museli začít bavit o tom, co za ní a v ní všechno vidíš. Já sám bych ti nabídl 7 různorodých variant.
Co na ni říkali tví nejbližší?
My u nás máme rádi krásné fotografie.
Okamžitě po vyjití se vyhoupla na první místo v prodejnosti. Musím říci, že mne to nepřekvapilo. Je to už pravidlem. Jak moc je to důležité pro tebe?
S jistou mírou nadsázky bych si odvážil říci, že za ta “dlouhá léta u cirkusu” bych mohl sestavit jmenný seznam svých věrných fanoušků. No a ti dělají to první místo. Důležití jsou pro mě oni…
Předstírá, že mluví polsky
Kromě Slovenska jezdíš hrát i do Polska. V tom jsi dost výjimečný. Zpíváš polsky nebo česky a kdo ti překládá texty?
Zpívám česky, mezi písněmi mluvím polsky. No – aby to neznělo nafoukaně – já předstírám, že mluvím polsky a publikum předstírá, že mi rozumí.
Dovedl by sis představit, že bys své nejlepší písně zazpíval třeba v angličtině?
Já určitě ne. A jestli někdo jiný – tak to se těším, jak si poradí s refrénem Uí uí uí uí uí. Protože u té písně bych to tak viděl nejpravděpodobnější. Ale spíše ve francouzštině.
Není to tak dávno, co jsi vydal dětskou desku Tři čuníci. Tedy “ne tak dávno” pro nás dospělé, ale tvoje děti už jsou mezitím ve věku, kdy se můžeš stát dědečkem snadno a rychle. Myslíš si, že pak napíšeš desku i pro vnoučata?
Už ne. To se dělá jednou za život. Radost s vnoučaty bych spíše tipoval na psaní pohádek. Jestli udržím myšlenku a péro.
Z dávných dob si pamatuji, že jsi kdysi spěchal v každém městě do antikvariátu a vracel se občas se zajímavými úlovky. Děláš to dosud a co jsi v poslední době ulovil?
No to si piš. A úlovky? Třeba Písně duchovní evangelické Českých bratří z roku 1615 s notacema. Ale to jen tak střílím z první, jinak je toho hodně. Je to má radost. Já ty knížky chvilku pohlídám a tak je pošlu v čase dál.
Velké hvězdy občas na turné berou nějaké mladší perspektivní kolegy jako předskokany. Má to smysl a je někdo, koho bys takto rád představil svému publiku?
Já nejsem velká hvězda. Já se všem předskokanům omlouvám. Já su sobec. Já už teď hraju tak málo, že si chci každý koncert užít, co nejvíc.
Ptal se a za odpovědi poděkoval: Jiří moravský Brabec
Zdroj: Folk & Country