R O Z H O V O R Y

S Jaromírem Nohavicou o poezii a muzice. Rozhovor na první dobrou
OPERAPLUS.CZ – 12. 1. 2018

Když jsem začátkem listopadu 2017 volala do Ostravy na operu Národního divadla moravskoslezského, že bych ráda udělala rozhovor s Jaromírem Nohavicou, bylo mi řečeno, že naděje je malá, protože Jarek Nohavica rozhovory nedává. Popravdě, ani se mu nedivím – poté, co vše se v té době řešilo v tisku kolem vyznamenání od prezidenta republiky. „Prosím vás, vzkažte mu, že je to pro portál Opera Plus a nebudu s ním řešit nic politického.“

Sešli jsme se těsně před koncem roku v kavárně ostravského Knihcentra a povídali si o překladech operních libret. Poté jsme přešli ke konspiračním teoriím a fámám, k otázce autorství Slezských písní a jak je to s „baníkovskou hymnou“. Nemohli jsme vynechat CD Poruba, které vyšlo v listopadu. V prosinci uvedlo Národní divadlo moravskoslezské divadelní premiéru muzikálu Romeo a Julie, poselství lásky, ke kterému psal texty k písním. Aby toho nebylo málo, Petr Zuska se loučil v červnu se svým postem šéfa Baletu Národního divadla v Praze představením Sólo pro nás dva, které je postaveno z velké části na hudbě a textech Jaromíra Nohavici. V Ostravě – Dolních Vítkovicích si Jaromír Nohavica pořídil divadélko Heligonka, které v únoru vyjede do Prahy do Lucerna Music Baru s úspěšným Kabaretem Bo.

„Paní redaktorko, je to vůbec pro Operu Plus? To úplně vypadá, jako bych si u vás objednal PR článek!“ Přehlédla jsem znovu bezradně všechna ta zajímavá témata, co by se dalo vynechat? „No jo, když ono se vám to zrovna tak letos všechno sešlo! A my jsme Opera Plus a to plus je tam taky důležité.“ A tak tu raději na jeho přání čestně prohlašuji, že nepatřím k PR Jarka Nohavici. Kdo bez viny jsi, hoď po něm kamenem. Já si raději zazpívám jeho písničky u kytary jako většina lidí v Česku… Jaromír Nohavica netrval na autorizaci. „Když jsem to jednou řekl a máte to nahrané, tak vám to pak přece nebudu přepisovat nebo mazat?!“ A tak tomu říkám „rozhovor na první dobrou“.

Málokdo z vašich běžných fanoušků drnkajících si vaše písničky na kytaru ví, že se zabýváte operou (v Ostravě ano, tam vás aktuálně vidí na plakátech k opeře Lazebník sevillský!!!).

Je mi jasné, že lidé mě znají spíše z mého písňového působení než jako spolutvůrce oper. Opery v mém přebásnění ještě nebyly uváděny široce po republice tak, aby se dostaly do všech koutů. Ale fanoušci nejsou tak málo informovaní, na mém webu je celý oddíl věnován opeře, jsou tam libreta a recenze na představení. Na YouTube jsou ukázky z těch oper.

Kde a kdy se ve vás zrodila láska k opeře?

Mám operu rád odjakživa. Nejdřív jsem ji poslouchal a kupoval si nahrávky, další krok byl nákup partitur – ale něco jiného je tu operu aktivně začít dělat. K tomu jsem se dostal díky bývalému ostravskému řediteli Luďkovi Golatovi. Potkali jsme se v nákupním centru s vozíky mezi regály a on mi říká: „Nemáš chuť udělat nějakou operu? Měl by sis to vyzkoušet.“ A nabídl mi Marschnerova Vampýra. To byl můj první opravdový pokus podívat se na nějaký kus opravdu zblízka. Potom už to bylo, jako když nastoupíš do vlaku a nechceš vystoupit.

Přebásnil jste libreta oper z němčiny a italštiny – to umíte tak dobře tyto jazyky, nebo vycházíte z českých překladů? Pokud ano, z jakých?

K tomu, aby člověk přebásnil libreta nebo poezii, nepotřebuje být dokonalým znalcem jazyka. Stačí, když mám po ruce „podstročnik“, jak říkají Rusové – tedy doslovný překlad, i se zákulisními poznámkami. V operních kruzích doslovné překlady běžně kolují, jsou k dispozici i pěvcům, aby věděli, o čem přesně zpívají. K tomu mám partituru, klavírní výtah – a nahrávku. U těch Mozartových oper a Lazebníka byla autorkou překladu Marie Kronbergerová.

Operní pěvci vás chválí, že se jim vaše překlady dobře zpívají – že jim to jde dobře do pusy. Můžete blíže prozradit, jak postupujete ve své práci?

Píšu texty na cizí melodie pro různé ostravské kapely od svých patnácti let, je to „řemeslo“. Nejjednodušší je, když si do písně můžu dát slova jakákoliv a nejsem vázán obsahem, jako například nejznámější píseň Lásko voníš deštěm, kterou jsem napsal pro Marii Rottrovou. Je to na melodii She’s Gone od Black Sabbath, ale s původním textem to nemá pranic společného. Těžší problém je, když melodii musím podložit slovy vyjadřujícími určitý smysl. Jsem vlastně pod knutou tří pánů – melodie, slova a obsahu, to jest, musím se co nejvíce přiblížit původnímu obsahu, a to tak, aby se to co nejlépe zpívalo. Je to práce strašně náročná, ale zároveň zábavná a zajímavá. Vlastně si to permanentně zpívám či pobrukuju, převracím slovosled a převaluji to v puse, až cítím, že to je ono.
Italština je výborná v tom, že má hodně samohlásek. A mně v práci na Lazebníkovi hodně pomohlo, že jsem se před časem zaposlouchal do polského rapu. Oni to tam ti kluci tak rychle vyslovují – aby se to dalo zpívat v prestu, finta je v tom, že se musí volit slova, která mají po souhlásce hned samohlásku – jako například monolity, televize, Himaláje… Jednotlivé árie, to je na té práci to nejjednodušší. V ansámblech je těžší docílit libozvučnosti – když vedle sebe najednou zpívají dva či tři lidé a každý má jiný text, některé samohlásky nezapadají do sebe. A úplně největší problém je podložit recitativy, mnohdy se to musí proti přirozenosti prostě nějak napasovat. A to je italština v operách na překládání do češtiny ještě nejsnazší, protože má podobné tempo, podobné staccato a podobný přízvuk. Němčina je jambická a my jsme řeč trochejská – tam je to náročnější. I ruština a polština jsou problémovější, přestože to jsou jazyky slovanské, mají přízvuk posunutý jinam. Tam je třeba vkládat krátká slova typu „já“ a „sám“, kterými se zaplní ten prostor.

Dočetla jsem se, že překlad „Lazebníka sevillského!!!“ vám zabral dva roky. Co dalšího se chystáte přebásnit?

Je třeba konstatovat, že není nutno přeložit do češtiny každou operu. Konverzační komedie jako Mozartovy Così fan tutte, Don Giovanni a Figarova svatba, tam má ten překlad význam a hodí se tam. Já jsem byl dlouho toho názoru, že co jsem si chtěl přeložit, to už jsem výše uvedenými Mozartovými operami splnil. Dirigent Oliver Dohnányi mě nabádal, abych přeložil i Rossiniho Lazebníka. Nejdřív jsem odporoval: „Na Lazebníka si netroufnu, protože to je peklo, to se nedá! Nejpomalejší tempo je tam presto!!! V italštině to zpívat jde, ale jak to chceš udělat česky?!“ Až jsem tomu jednou podlehl a začal jsem… A to bylo jako s jídlem, kterého se bojíš, pak ti zachutná a už se od toho neodtrhneš. Ponořil jsem se do toho a nakonec to trvalo opravdu ty dva roky. Dohnányi působí aktuálně kdesi v Jekatěrinburgu, takže u realizace nebyl – ale splnil jsem jeho přání a tímto ho na dálku zdravím. (smích a mávání jako do kamery, snad nás pan Dohnányi taky v těch ruských dálavách čte) Udělali jsme to s Markem Ivanovićem. No a teprve teď si říkám – z oper už asi nic…

Účinkujete někdy v operách?

Když jsem zpíval v O2 aréně s Janáčkovou filharmonií, tak patnáct tisíc diváků mohlo slyšet v mém podání árii Leporela z opery Don Giovanni. Letos v Lazebníkovi na premiéře mi dali kytaru do ruky, a když už jsem tam byl přítomen, vylezl jsem na jeviště a zahrál. Možná to ještě při nějakém představení zopakujeme, ale běžné to není. Jediná opera, ve které jsem pravidelně vystupoval, byla Bastien a Bastienka. To je taková Mozartova padesátiminutová jednoaktovka, tam jsme si zazpívali dva školené hlasy a já v roli Čaroděje. Přiznám se, že moc aktivně se do opery se svým zpěvem nepletu, protože je k tomu třeba přistupovat s pokorou, tam jsou pěvci, kteří fakt umí zpívat, a já spíše recituju. (smích) Mám teď vlastní divadélko v Ostravě v rámci Dolních Vítkovic, jmenuje se Heligonka, a tam se chystáme teď zjara pořádat operní večery s Milošem a Janou Horákovými a s Jirkou Krhutem. Bude to i s nějakou malou dějovou linkou, tam si troufnu zazpívat nějaké árie česky s klavírem. Chceme ukázat lidem, jak skvělý skladatel byl Mozart a jak výborně česky zní. Občas mi připadá, že Mozart byl muzikantsky Čechem.

Vy jste jednou – možná z legrace – rozvinul konspirační teorii, že Rossini je v podstatě skrytý Mozart.

To jsem vymyslel já? To jsem asi někde četl! Ale jestli jsem to vymyslel já, tak to je dobře vymyšlené! (smích) Já to vidím tak, že Rossini přestává zničehonic komponovat v době, která by odpovídala času, kdy by Mozart opravdu fyzicky umřel věkem a přestal by na tom zámku schovaný za Rossiniho psát ty jeho opery. To je ale téma pro odborníky, kteří se perfektně vyznají v hudebních souvislostech. Mě zaujala taková podobná lehkost, jako by ty opery už někde visely ve vzduchu a oni by to jenom stáhli a bez žádných komplikací to jen zapisovali. Vypráví se, že oba psali takzvaně „z první“, neměli čas sedět nad papírem a přemýšlet, to by nestihli. Jako poučený laik, nikoliv odborník, jsem přesvědčen, že co se týče hudební kompozice, nápadů a jednolitosti, tak Mozart je neskutečný, absolutně nad všema čnící fenomén, na kterého nikdo neměl, nemá a nebude mít! Spolu s Karlem Plíhalem máme teorii, že tam nahoře v nebi má každý člověk takový malý kohoutek a tam ti třeba kápne něco, tak uděláš diplomovou práci. Nebo dvě kapky – vydáš dvě knížky. Kapička – vydáš desku. A najednou po chodbách začnou běhat nebeští instalatéři s křikem: „Honem všichni sem, tady se to urvalo, tady to stříká!“ A to je Mozart. (smích)

Když už jsme u těch konspiračních teorií, velmi mě zaujalo to, že Petr Bezruč podle vašeho názoru není autorem všech „Slezských písní“. Sama – inspirovaná vaší písní „Kdo na moje místo“ – jsem teď, v dospělosti, vyhledala a pročetla celou sbírku a bylo mi divné, že je takový rozdíl mezi úrovní těch básní. Jak jste daleko s bádáním v tomto ohledu? Autorem těch nejslavnějších je možná úplně jiný, neznámý básník, Ondřej Boleslav Petr.

Člověk, který si poctivě Slezské písně přečte, má ucho, cit a srdce, pozná, že ta kniha je jakýmsi konvolutem, spojením dvou rozdílných lidí jak tematicky, tak úrovní i jazykově. Jak se to stalo? Co za tím mohlo být? Já to vidím tak, že dva kamarádi psali básně a slíbili si, že to někdy vydají. Jeden z nich umřel a tomu druhému zůstal jeho sešit s básněmi. A tak Vladimír Vašek alias Petr Bezruč začal posílat ty básně do Prahy, vždycky jednu dal od kamaráda a dvě či tři přidal svoje… Čas potom ukázal, že básně od Ondřeje Boleslava Petra byly nejen jiné, ale i lepší, ale Vladimír Vašek už neměl pod tíhou okolností jiného východiska než nepřiznat kamarádovi pravé autorství. Já ho ale ani nepodezřívám z podlé krádeže, spíše se dostal v dobrém úmyslu do jakési slepé uličky. V podstatě bychom měli být rádi a patří mu velká čest a úklona za to, že ten sešit nevyhodil do koše a ty básně pro nás tímto zachoval.

Dokážete si představit, že by vám vaše duševní bohatství někdo ukradl? Stalo se tak někdy?

Vezmu to obecněji. Já jako písničkář skládám, skládám v nejlepším toho slova smyslu, skládám z toho, co jsem naposlouchal z minula, co už někde bylo zazpíváno, slyšeno. Zraje to někde ve mně, já to přetvořím a pošlu dál. Jsem jenom jeden článek, jak já říkávám, „exupéryovského řetězu“ – tam odsuď zezadu někam daleko dopředu. Říci, že tvořím původní, jedinečné písně, by bylo neskromné a pyšné. Jednoduchý příklad: jestliže budu pobývat na jihu Afriky mezi černochy a budeme tam zpívat blues, tak když pak napíšu vlastní blues, vždycky bude vycházet z toho, co jsem tam slyšel. Já jsem se narodil v této široké evropské enklávě mezi Čechy, Moravany, Slováky, Rusy, Židy, Poláky a Němci, a celá ta enkláva přinesla z minulosti písňovou tvorbu, kterou jsem vstřebal a z toho čerpám. Když někdo bude chtít mou píseň vzít a podepsat se pod ni jako pod svou, tak to už je dnes skoro nemožné. Člověk v mé profesi okamžitě zveřejňuje to, co vytvoří – ať už na koncertech, na internetu nebo na CD, dnes se bavit o tomto druhu krádeží ztratilo smysl.

Naopak vám přiřkli neprávem autorství „baníkovské hymny“ – a já vím, že vy se to snažíte poctivě dementovat a uvést na pravou míru, tuto mylnou informaci – ale nějak se to nedaří…

Děkuji, že tato otázka tady zazněla! V dnešním úzce propojeném světě můžete vypustit jedno zrnko o čemkoliv a ono si začne žít vlastním životem, najde si své posluchače a oni „už to vědí“! Fanoušci sami vymysleli – neví se kdo – tuto geniální hymnu. Já se velmi klaním těm klukům, protože to je klasický folklór, nefalšovaná lidová tvorba! Někdo napsal tu písničku a nepřihlásil se k autorství, v hospodě nebylo třeba vykřikovat: „To jsem vymyslel já, to je moje písnička!“ On ji tam prostě zahrál. Já jen vím, že ta melodie je převzatá někde z Polska. V Ostravě v rádiu mě poprosili, abych jim to pomohl natočit, vzal jsem heligonku a zjednodušil jsem to do verze C-F-G, aby to šlapalo – a od té doby jsou lidé, kteří si myslí, že jsem to napsal. A přestože vám to tu po stoprvé zopakuji, že jsem to nenapsal, nikdy nezasáhnu všechny ty, kteří by to měli slyšet! Můžu jen pokrčit rameny a sledovat, jak ta fáma přetrvává…

Jak už jsme výše o tom hovořili, vy v Ostravě v areálu Dolních Vítkovic provozujete klub Heligonka – jak se cítíte v manažerské funkci ředitele?

Nikdy jsem nepředpokládal, že bych byl majitelem a ředitelem nějakého divadélka. Ale v životě věci přicházejí, jak mají. Je to moje místo, moje největší soukromí, můj ostrov, ze kterého můžu vyrážet do světa. Geniálně vyprojektováno panem architektem Pleskotem. Mám to kousek od domu, jsem si tam i dramaturgem a nemám po těch dlouhých letech nad sebou pána. Nikdo mi tam do toho nekecá! (smích) Ať už jsme mluvili o těch operních večerech, které tam plánujeme zjara, nebo 8. března vyberu milostné písně a holkám zahraju koncert Bonboniéra k MDŽ. Jindy si můžeme udělat večer Balón šišatý aneb Jarek Nohavica zpívá písně o sportu. Když se tam něco podaří, tak to je náš úspěch, když se tam něco nepovede, nemám se na co vymluvit. Je to jako tréninkový kemp: hrajeme tam koncerty pro sto osmdesát lidí, když se něco osvědčí, tak s tím můžu jít bez obav i do O2 areny.

Vstupenky na vaše koncerty bývají v Heligonce do dvaceti minut vyprodány – proč tam nehrajete častěji?

Nechceme z toho dělat továrnu na prachy. Nehrajeme každý den, stačí, aby tam bylo pět nebo šest koncertů do měsíce, aby to byl pro nás i pro lidi tak trochu svátek. Můj táta mi vždycky říkával: „Jarku, míň je někdy víc!“

Kabaret Bo už jste hráli a budete hrát začátkem února 2018 v pražském Lucerna Music Baru. Jaké na to máte ohlasy? Je vůbec „typický ostravský humor“ přenositelný do Prahy?

Odjakživa miluju kabaret a tak jsme s Pavlem Giertlem založili Kabaret Bo. Je to kabaret se scénkami, písničkami, monology, hudbou – je to jako perličky na dlouhé šňůrce. A Lucerna Music Bar má stejně jako Heligonka genius loci, má podobné uspořádání, lidi tam sedí u stolečků a popíjejí víno, kávu tam máš, pár metrů před tebou jsou účinkující na vyvýšeném půlkruhovém stupínku. Podařilo se nám tam obnovit duch všech těch „kluků“, co tam dělali kabaret už před válkou – duch všech těch Hašlerů, Bassů, Červených a tak podobně. Vstupenky na všech pět večerů byly vyprodány za jedno odpoledne. Pražák jako takový už není, už není ani typický Ostravak, už jsme si všichni tak nějak podobnější. A náš kabaret není typicky ostravský, ostravštinu tam používám jen jako pepř, jako koření…

V prosinci byl uveden na scénu Národního divadla moravskoslezského muzikál „Romeo a Julie, poselství lásky“, pro ten jste psal texty k písním, autorem hudby je Boris Urbánek. Nejsou ty texty až moc popové? Pokud jsem to správně pochopila, ten muzikál byl původně jako lední revue. Vycházel jste u těch textů z toho, že tam bude hodně pohybu a tedy pastvy pro oko, všechny ty piruety, axely a salchovy – tudíž ty texty musí být jednodušší? Není přece jen to uvedení do divadla trochu jako hrát fotbal s pukem?

Vy jste si vlastně na to odpověděla sama. Já to jen shrnu – před patnácti lety se dělal muzikál na ledě, Boris mi dal nějaké melodie a potřeboval je otextovat. Věděli jsme, že to bude plné pohybu, že to musí být lehké a zpěvné. Takže teď v divadle může ta pompéznost a jásavost vyznít až trošku nepatřičně. Dnes už bych to třeba napsal jinak. Jsou to písničky popové, je to plné hezkých momentů a některé pasáže jsou výtečné, nestydím se za ně – a je to úplně jiný formát než opera. Představitelé hlavních rolí zpívají výborně, tančí se tam výborně. Tečka.

Velmi populární je česko-polské představení „Těšínské nebe“. Polské texty vašich písní jste dělal vy, nebo naopak někdo přebásnil vás? Pokud přebásnil, schvaloval jste je?

Texty dělá česko-polská básnířka Renata Putzlacher, která žila stejně jako já v Těšíně a už jako mladá některé mé písně přeložila do polštiny. Její překlady jsou dle mého názoru výborné a není třeba je po ní kontrolovat ani schvalovat. Takže jí nechávám volnou ruku. Já to mám celkově nastaveno tak, že věřím člověku, se kterým spolupracuji, že odvede tu nejlepší práci, jakou svede, a je v tom svém oboru lepší než já. Totéž s přebaly mých desek – ty dělá Aleš Najbrt, a já ho nechám, ať dle svého názoru vybere to nejlepší – a on z toho není kolikrát nejšťastnější. (smích) Jako třetí příklad bych uvedl film Rok ďábla, který jsme točili s Petrem Zelenkou. Dal jsem mu k dispozici své písně a sebe jako herce. Já se přece nebudu s režisérem hádat? Totéž s řemeslníky, kteří mi přijdou něco dělat domů – pokud vím, že jsou dobří, tak jim zásadně neradím a jen je poprosím, aby mi to udělali stejně hezky a zodpovědně, jako by to dělali u sebe doma.

V Praze v Národním divadle má velký úspěch baletní představení Petra Zusky „Sólo pro nás dva“, které je s vaší hudbou, k tomu jsou použity písně česko-polské písničkářky Beaty Bocek. Viděl jste?

Samozřejmě viděl a nadšen jsem byl! Na balet obvykle nechodím a ani jsem si to nedokázal předem představit. Odborníci tomu představení vytýkají různé věci – ale to mě nebolí. Já jsem svoje vlastní písničky viděl jakoby z jiného vlaku, díval jsem se na ně jinýma očima, ony najednou ztratily tu skořápku, kterou mají, když je hraju já. Probíhá tam paralelní příběh, který jim dodal další rozměr. Nejen Beata, ale i já tam zpívám některé písničky polsky. Velmi by mě potěšilo, kdyby se to představení někdy podařilo přenést k nám do Ostravy. Už vidím, jak se tu na to sjíždějí i Poláci. Anebo dokonce kdyby se s tím podařilo vyjet do Polska!

Nedávno vám vyšlo CD „Poruba“. Mnoho muzikantů pláče nad tím, že cédéčkama se nedá vydělávat, že vydají CD a pak musí odjet šňůru koncertů, aby se jim to finančně zúročilo. Vy jste jednou řekl, že jste rád, že si lidé vaši hudbu přeposílají „zdarma“, že jste rád za to, že se vaše dílo šíří a žije. Dá se tedy hudbou v dnešní době uživit?

Nedá se říci dneska obecně, že se tím všichni uživí. Ve vší skromnosti to, co prožívám já, je velmi výjimečné. Mám zcela ojedinělé a výsadní postavení. Rozumím kolegům, kteří tu práci mají stejně rádi jako já, ale těch desek se tolik neprodá, na koncerty nepřijde tolik lidí… To není jen otázka talentu, je to i o štěstí. Přesto si myslím, že heslo „kopírování ničí muziku“ neplatí. Píšeme písničky pro lidi a je dobře, že se mezi nimi šíří. Ladovskou zimu jsem natočil před lety v Hranicích na koncertě i s reakcemi publika, nahrávku MP3 jsem dal ještě té noci na internet a za tři dny už jsem měl na ni ohlasy z Ameriky. Během pár dní ji slyšely statisíce, možná i miliony lidí! Písnička má pár mega, ta může letět světem jako vlaštovka.

Víte už, která píseň z alba „Poruba“ má největší posluchačský úspěch? Která se nejvíc hraje v rádiích?

Pokud vím, tak u nás v rádiích se nehrají vůbec. Ale na druhou stranu – kdo dneska poslouchá rádio a nemá ho jen jako zvukovou kulisu? Tohle album ale souběžně vyšlo jak u nás, tak v Polsku, jediná píseň, která je tam nazpívaná i v polštině, je Černá jáma. A v Polsku mají hitparádu na Radiu Trójka – takzvaná Lista Przebojów Trójki – a tam je Czerna dziura Nohavica na prvním místě už tři týdny a na třetím je Empire State Nohavica – a mezi tím je Immigrant Song od Led Zeppelin.

Jak vyplývá z tohoto rozhovoru, jste velmi plodný a všestranný autor. Jak pracujete? Zasednete každý den v pravidelnou dobu za stůl a tvoříte několik hodin – nebo to z vás vytryskne jako pramen, když vás políbí múza?

Nejsem ten typ, který by každý den odvedl určité penzum práce. Napsat písničku – to není o tom, že si teď řekneš, že ji napíšeš. Je třeba mít stále otevřenou hlavu a dělat i věci, které s tím nesouvisí, sbírat to do toho batohu, který si neseš na zádech. Nechat tomu lehkost, netlačit na pilu – to si tak akorát uřežeš prsty a zlomíš pilu.

Jaké nové projekty chystáte pro rok 2018 a výhledově?

Zrovna dneska jsem měl jeden výborný nápad, ale ten vám neprozradím! Ani vám a ani mimo záznam! (smích) Ale pokud tedy se k této otázce postavím seriózně, tak momentálně přemýšlíme nad výše zmíněným operním večerem, abychom z toho neudělali jen nějaký výchovný koncert. Musíme k tomu najít nějaký klíč – a ten klíč teď hledáme. Co se týče koncertů, tak chystám i ty malé v Heligonce až po Benátskou noc v létě pro třicet tisíc lidí. V červnu se chystáme znovu s Janáčkovou filharmonií zahrát moje písně v úpravách Marka Ivanoviće, jednu jedinou aranži dělal i Ondra Brzobohatý, a možná to vydáme i na DVD.

Snad není Čech, který by neznal alespoň jednu vaši píseň. Jaké je to být žijící legendou?

Na tom je důležité jedno slovo – žijící – to bych podtrhl. A na to druhé slovo – legenda – pokud dovolíte, na to bych se vysmolil. (smích)

Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně úspěšné tvorby do dalších let!

VIZITKA

Jaromír Nohavica (1953) – hudebník, autor českého přebásnění libret – se narodil a žije v Ostravě. Během svého života se naučil hře na kytaru, housle, flétny a tahací harmoniku. Etabloval se nejdříve jako textař: začínal s regionálními skupinami, spolupracoval s Českým rozhlasem v Ostravě a s předními ostravskými zpěváky populární hudby. Prvního profilového alba se Nohavica dočkal roku 1988 (Darmoděj); první studiový projekt sestavil v roce 1993. Nese název Mikimauzoleum a stal se jedním ze stěžejních českých písničkářských alb; na svou dobu objevná aranžmá obstaral Karel Plíhal.

V letech 1994–1995 se věnoval tvorbě pro děti (album a kniha Tři čuníci s říkadly a pohádkami) a soubornému vydání textů (zpěvník Písně Jaromíra Nohavici od A do Ž vydalo nakladatelství Hitbox). Je autorem textů i hudby pro různé divadelní inscenace v Těšínském divadle, pražském Divadle Na Fidlovačce, ostravském Divadle Petra Bezruče a jiných. Textařsky spolupracoval se skupinou Neřež, Doga, s Pavlínou Jíšovou a dalšími. V roce 2002 ztvárnil hlavní roli ve fiktivním dokumentu Petra Zelenky Rok ďábla.

Bravurně se pohybuje mezi folkem a folklórem, je pravým bardem svého kraje. Zhudebňuje díla českých básníků Františka Gellnera (Radosti života) a Petra Bezruče (Kdo na moje místo), překládá a interpretuje písně Vladimíra Vysockého, Bulata Okudžavy a Alexandra Bloka (využívá také překladů Milana Dvořáka). Valná většina překladů však zůstává nevydána (dle Petra Čehovského, autora jediné odborné monografie o Nohavicovi). Jeho velkou předností je bohatý slovník, cit pro zpěvnost češtiny a pro osobitost jejích jazykových vrstev (od knižních vyjádření přes spisovnou a obecnou češtinu až k vulgarismům). V jeho verbálním výrazivu nadchne údernost, přehlednost, síla rýmů, výrazné pointy, tíhnutí k romantismu, prostota a samozřejmost. Tematický záběr jeho písní je nebývale široký.

Je také autorem šesti operních libret, z nichž čtyři vytvořil pro Národní divadlo moravskoslezské. Jeho prvním českým přebásněním se stal Marschnerův Vampýr, následovala libreta ke čtyřem operám Wolfganga Amadea Mozarta v letech 2006–2009 (Bastien a Bastienka, Così fan tutte, Potrestaný prostopášník aneb Don Giovanni a Figarova svatba) a také k nejslavnější komické opeře všech dob Gioachina Rossiniho, Lazebníku sevillskému (Lazebník sevillský!!!, 2017).
(Zdroj: www.ndm.cz)

www.nohavica.cz
www.ndm.cz

Autor: Alena V. Kunčíková
Zdroj: operaplus.cz