„Už méně mě baví na písničkách slovo, víc hudba a emoce,“ říká Jaromír Nohavica
ČESKÝ ROZHLAS – 30. 11. 2005
Jaromír Nohavica On The Road. Tak se jmenovalo turné, během něhož český písničkář nedávno navštívil mimo jiné Londýn, Dublin, Washington nebo Chicago. V prosinci se na vystoupení mohou zase těšit fanoušci v Česku. Vilém Faltýnek vám při této příležitosti nabízí ohlédnutí za jeho dlouholetou tvorbou.
Jaromír Nohavica začal svoje písničky vydávat naplno až po roce 1989, kdy už byl dávno slavný. Vyšel nejprve Darmoděj a V tom roce pitomém, kde rekapituloval svoje předlistopadové hraní. Na dalších deskách kombinoval dobře známé melodie s novinkami. A taky už začal zvukově obměňovat písničky: Mickeymausoleum nahrál s kytarovým doprovodem Karla Plíhala, Koncert je deska vytvořená novou pro doprovodnou sklupinu, podobně i Moje smutné srdce. V poslední době na sebe upozornil spoluprací s folklórně zaměřeným Čechomorem. Jako by Nohavica známé písničky vybrušoval a oblékal do nových šatů. Zdá se, že důraz přesouvá ze slova, kterým provokoval publikum před rokem osmdesát devět, k hudební složce.
„Jak tak člověk jde tím životem, a poznává a zkouší, tak věci, které si už vyzkoušel, přece nebude zkoušet podruhé. Když napíšete určitou písničku o této tématice, v této tónině takovým způsobem, tak podruhé psát podobnou nemá smyslu. tak si radši zkusíte napsat jinou píseň a vyzkoušíte si ji zahrát s kapelou. Je to stále poznávání toho, co jsem ještě nezkusil. Stejně tak to bylo, když za mnou přišel Petr Zelenka, abych se účastnil natáčení filmu Rok ďábla. Přišli za mnou kolegové divadelníci, abych přeložil muzikál Malované na skle. Jak se překládá muzikál? Jak se to dělá? No tak jsem to zkusil. To je stále na tomtéž dvorku, pořád je to o písních: o slovu a o hudbě, na stejném dvorku ale pokaždé z jiné popelnice. Ale cítím, že méně mě už baví slovo a více mě baví ta komunikace nonverbální, skrze tóny, skrze hudbu, skrze emoce. Co z toho vznikne, to nevím a ani se mi o tom nechce v tuto chvíli spekulovat.“
Měl jste období, kdy se vám psalo zvlášť dobře a kdy se vám psalo zvlášt špatně?
„Víte, takové hodnotící soudy může člověk vždycky vynést až poté. Ve chvíli, kdy píšete, vlastně nevíte, že se vám píše dobře, protože prostě píšete. A psát dobře neznamená psát lehce, protože když píšete lehce, tak to ještě neznamená, že ten výsledek bude dobrý. Potom zpětně najednou vidíte, podíváte se na sebe s odstupem let, podíváte se na to, co jste napsal a řeknete si: no jo, tehdy přeci…! Já bych mohl říct, která období byla plodnější, ale snad bych z té řeky ještě nevystupoval. A dokonce bych si troufl nechat to hodnocení až na úplný závěr. A ten úplný závěr za nás vždycky dělá někdo jiný.“
Myslím, že u nás je hodně lidí, kteří byli vašimi písničkami silně ovlivněni, rostli s nimi, formovali se jimi, vyhraňovali se díky nim vůči prostředí. Měl jste vy nějakého svého „nohavicu“?
„Já mám těch nohaviců více. Dokonce bych řekl hodně. A nejenom v písničkařině. A myslím, že i ti lidé, kteří poslouchají mé písně, velká většina z nich se neupíná jen k jednomu jedinému. Vždycky i já jsem byl součástí nějakého širokého vějíře. Protože jsou to lidi – teď si trochu fandím – přemýšliví, inteligentní. Těch jmen je spousta, mě těší svět v široké barevnosti, od toho umělecky vznosného po nejpadlejší přisprostlou píseň hospodského halekače, od oper a vážné hudby až po nějaké šantánové popěvky.
Je pro vás, pane Nohavico, důležité místo, kde žijete? Dokázal byste ho opustit?
„Velmi důležité. To je jako soustředné kružnice. Jsem si vědom, že úplně nejbezpečněji se cítím doma, ve svém domě, ve svém podkroví, sám. V Ostravě. Ve Slezsku. A když to domyslím do konce – a teď po té cestě do Ameriky mě ten pocit čeká poznaný, zatím je jenom vytušený – že jsem doma i v Česku, že jsem Evropanem. Ono ten domov ale není jen jedno konkrétní místo, deset metrů čtverečních. To je to nejhlubší. Domov je tam, kde cítíme z nějakých důvodů sounáležitost. Takže bych nedokázal, nedokázal opustit svoje soustředné kružnice.“
Vilém Faltýnek
Zdroj: Český rozhlas