V mlze mizí bílý buvol
REFLEX 1 / 2001
Divné století pro sebe písničkář JAROMÍR NOHAVICA (47) uzavřel možná předčasně, už před čtyřmi roky nahráním stejnojmenného alba. Doslova jím proskočil ze století do století svého života a vyplaval, jak říká době, která jej objevila, z černé řeky osmdesátých let. Během koncertů „malého muže s kytarou, který otevřel vrátka“, se začalo tančit, a tak je tomu dodnes.
Naposledy jsem vás viděl hrát v létě v Hrádku u Rokycan víceméně jako člena skupiny Českomoravská hudební společnost. Řeklo vám tohle opuštění pozice soběstačného písničkáře něco nového?
Že muzika je radost, že hraní je štěstí, že vložená práce se vrací, že těžko na cvičišti, lehko na bojišti, že muzikant nesmí hrát opilý. Protože pak nejste přesný. Uvědomil jsem si, že žádné dveře nejsou zavřené. Možná že když se dobře připravím, jednou napíšu i tu svou Slezskou mši.
Takže vyhlášení z počátku devadesátých let, že končíte s veřejným hraním, už se nebudou nikdy opakovat?
Víte, já tehdy nevěděl, co bude, byl jsem utahaný a doopravdy jsem myslel, že skončím. Některé síly byly však silnější, než se původně zdálo. Dneska už vím, že budu hrát, dokud se pomalu nevytratím jako pára nad loukou, aniž to kdo zpozoruje. Silácké řeči o koncích jsou silácké, nic víc.
Snad vám ale takové gesto pomohlo. Následující album, Mikymauzoleum, považují mnozí za zlomové.
S odstupem to možná tak vypadá, ale Mikymauzoleum určitě není žádný koncipovaný obrat v mé kariéře. Já takhle dopředu rozumově neumím uvažovat, spíš kopíruju tep vlastního srdce. Nemohu dělat studené, vykalkulované páralovské harmonogramy, protože rád podléhám emocím.
Hodně jste se během devadesátých let změnil. Z muziky je to poznat na první poslech.
Určitě je pestřejší. Na pódiu vezmu helikónku a zazpívám píseň, která páchne, a stejně tak vedle toho zazpívám šanson. Lidi cítí, že takový je život. Není každý den posvícení, do nádoby života se vejde smutek i radost.
Míváte ještě během vystoupení trému?
Už nemám trému. Jsem tam rád. Poslední roky, kdy mám oči čisté a vidím zřetelně, kdy jsem odstoupil sám od sebe, vnímám své koncerty jako krásný výlet. Jsem jeden z mála, kdo hrál snad ve všech městečkách téhle země, která mají nad deset tisíc obyvatel. Včetně Slovenska a jihu Polska. S Plíhalem si vždycky lebedíme, jak je příjemné ukájet ty naše tulácké geny.
Velmi populární jste zejména v jižním Polsku. Hrajete tam jinou roli, než v jaké vás známe z Čech?
V Polsku jsem snad vřele přijímán i proto, že z něj hodně čerpám. Žiju ve Slezsku, které je s Polskem propojeno jakýmsi sociálním, geografickým a historickým tunelem. Mé písně jsou prostě napájeny ze stejného dvorka jako ty polské. Tohle třeba Praha nemá. Kdybych řekl, že metropole by měla být ovlivněna přirozeně svým nejbližším sousedem, tedy Němci, tak jak tomu bylo kdysi, budou si lidi myslet, že jsem se zbláznil. Praha je zaplavena kulturou přicházející z leteckých mostů, Slezsko je však s Polskem opravdu geograficky propojeno. Takže když tam hraju, domorodci dobře rozpoznají hluboké tóny v mé melodice, textech i náladě, protože máme stejnou hudební zkušenost. Poláci jsou nám tak blízcí, že to možná ani netušíme.
Ve vztahu k Bohu to asi nebude, že.
Poláci jsou v civilním životě daleko světštější, než by se na první pohled zdálo. Církev u nich hrála jinou roli, roli záchranného člunu ve velmi zlých chvílích. My špatné časy přežívali jinak – uvnitř komunit, osad, part, hospodských společností. Vznikaly uzavřené lóže, jejichž tradice začala již za první republiky. Nikdo neunikal do sebe, spíše do malé organizace, která měla svá pravidla, svůj metajazyk, svá zasvěcení a byla vůči okolí v opozici.
Vy jste chtěl být v takové partě?
Já myslím, že nejsem individualista. Nedokázal bych léčit své rány sám ze sebe. Inspiruje mne, když potkám lidi, kteří umějí něco, co neumím já. Nejsem brouk Pytlík. To je smůla tohoto světa: je hodně brouků Pytlíků a nikdo neví nic.
Kde jste byl na vojně?
Narukoval jsem do Kroměříže, po měsíci jsem se stěhoval do Uherského Hradiště. Na vojně jsem byl dva roky. Neměl jsem známosti. Dneska se každý chlubí, jak měl modrou knížku, a já mu závidím.
Dala vám něco?
To je blbý dotaz. Co mi asi vojna mohla dát? Mohl bych říct, že to byly ztracené roky, ale co to jsou ztracené roky? Možná se mi podařilo spolknout nechutný citrón a vycucat z něj užitečné vitamíny. Na vojně se mi podařilo napsat první písničku, Přelezl jsem plot, kterou mohu dodnes hrát. Něco se ve mně zlomilo.
Jak jste se vyrovnal s povinností řádu a kázně?
Já si o sobě nemyslím, že bych byl neposlušný, že bych nedokázal zvládnout nastolený režim, bič nad sebou. Nejsem z těch, kteří se za každou cenu vzpouzejí. Proč se ptáte?
Protože posledních deset let ve vašem životě a tvorbě je o zkáznění a řádu. Jednak vedete radikálně jiný životní styl, jednak jste přistoupil na principy kolektivní práce. Mýlím se?
Máte pravdu. To, o čem mluvíte, už beru jako přirozenou část svého života. Už mi to nepřijde nenormální. Nenormální mi přijde, jaký jsem býval v osmdesátých letech.
Jaký jste býval?
Vykloubený, zaskočený, napadený, nejistý, pobíhající, sám – jako ta doba. Byl jsem hozený do černé řeky, ve které jsem příliš netoužil plavat. Není to výmluva, já přece mohl z toho vlaku kdykoli vyskočit, ale kdo nezažil ty opojné a zároveň kruté chvíle veřejného vystupování, nemůže nic hodnotit. Byla to ponurá doba a podle toho mé chování vypadalo. Hektičnost těch dnů byla taková, že jsem měl co dělat, abych to přežil.
Nepřestával jste však psát dobré písně.
To teprve čas ukáže. Každopádně mě to pořád baví. Nedávno, před jedním koncertem s Čechomorem, jsem se podíval nahoru na nebe, všechno bylo čisté, a já si nepokorně uvědomil, že jsem dostal něco, co nemá každý.
Byla doba, kdy jste tvrdil, že napíšete román.
Ano, tvrdil, avšak dnes už vím, že není v mé ústrojnosti, abych to dokázal. Nejsem dostatečně trpělivý, vidím svět jinak než spisovatel. Není mi to dáno. Třicet let skládám písničky a na slovo skládám bych položil důraz, protože píseň v žánru, v němž se pohybuju, se nedá vymyslet ani napsat. Jedině složit.
Je to křížovka?
Ne, je to poskládaná mozaika slyšeného.
Jiří Suchý jednou vyprávěl, že když napsal Tulipán, chtěl vyměnit slovo bitva za bitku, která by se lépe rýmovala se slovem kytka. Písnička se už ale hrála, veřejnost mu ji doslova vyrvala z ruky a změna nebyla možná. Stalo se vám něco podobného?
Ne, já to stihnul. Píseň Když mě brali za vojáka jsem hrál na svém prvním veřejném vystoupení v roce 1982 a na místě, kde je teď verš „tak si k lásce pomohla“, jsem tehdy zpíval „tak si sama pomohla“. Zahrál jsem to asi třikrát s původním textem, ale jakmile jsem viděl němé reakce posluchačů ve městě, které mi připadalo nevinné, zamyslel jsem se a změnil to.
Mluvil jste o černé řece osmdesátých let. Nebylo v ní tehdy mimo jiné obsaženo i vědomí, že zřejmě nikdy nebudete zachycen na žádné oficiální studiové nahrávce?
Nebyl jsem tím frustrován. Od chvíle, kdy jsem začal hrát, jsem považoval za normální, že mně deska nevyjde. Z pozice věčně na hraně povolenosti jsem stihl tak akorát sledovat, jak se v atmosféře osmdesátých let v sobě mísí kafkovsky hrůzné i legračně optimistické situace. Představa, že bych v tomhle mohl vydat desku, mi přišla legrační.
Mohl vás hřát fakt, že republika je plná pokoutně nahraných kazet, které by – kdyby je někdo sehnal na jedno místo – jistě vytvořily fascinující kroniku vašeho veřejného hraní.
Těch kazet kolují tisíce a jsou jedinečné. Jen si uvědomte, že v době strojové výroby vlastní člověk doma kazetu, ke které má jedinečný osobní vztah. Může říkat: „Tahle nahrávka je z koncertu, když hrál Jarek u nás ve městě. Bylo to sedmého října v pátek a nakonec ten koncert povolili. Byl jsem na něm se svou budoucí. Seděl jsem v šesté řadě a měl zvednutou ruku s kazeťákem.“ Nahrávka má svůj příběh. Lidi se mne občas ptají, proč nevydám své staré věci. Je pravda, že spousta jich nikdy nebyla a ani nebude natočena, protože písniček, jako jsou například Divocí koně, kteří takřka dvacet let čekali na to, až budou moci otevřít Divné století, je málo. Jenže vzít lidem jejich příběhy zprůměrovanou archívní nahrávkou by bylo zbytečné. Jediné, o čem jsem uvažoval, je zveřejnit koncertní nahrávky z osmdesátých let ve formátu MP3 na mých internetových stránkách.
Poslechnete vy si rád svá někdejší vystoupení?
Neposlechnu, protože často si připomenu okolnosti koncertu a je mi úzko.
Dřív jste na koncertech mezi písničkami hodně mluvil. Cítil jste potřebu komentáře, interpunkci, ukončení kouzla?
Být sám na pódiu je velmi těžké, dlouho jsem se učil, jak vystavět vystoupení. Líbil se mi způsob Vládi Merty, a tak jsem taky seděl a četl své texty napsané na židli, mudroval jsem jako Hutka, který se mi taky líbíval. Míval jsem pocit, že písně jsou sice dobré, ale že lidi chtějí slyšet ještě nějakou informaci. Až později jsem koncert začal chápat jako shluk určitých rozmazaných barev, dojmů, k němuž nemusím nic dodávat.
V jedné písni zpíváte o tom, že malý muž s kytarou otevřel vrátka. Bylo těžké se tehdy ubránit mesiášství?
Bylo to jedno z mých velkých trápení. Měl jsem být tím, kdo pomůže lidem, kteří se přicházeli z ponurého světa nadýchnout naděje do svobodného ghetta sokolovny. Já se té odpovědnosti nezříkal, ale trápil jsem se tím. Chtělo se mi hrát třeba jiné písničky, ale nešlo to. Tedy … ono lze ledacos, ale nelze za jiné dýchat. Výsledkem bylo, že jsem měl pocit, že na mě svět útočí, že i láska, přízeň, kterou mi lidi prokazovali, je útokem. Jeden psycholog mi radil, ať se pokusím energii, která se na mě valí, přeměnit na kladnou. Tomu jsem dlouho nerozuměl.
A teď?
Dřív, když chtěl někdo autogram, odehnal jsem ho, dneska jsem snad klidnější a vlídnější. Nic v životě se nedá změnit z pátku na sobotu. Nežijeme přece víkendem, žijeme celé století. Věci pomalu dozrávají, my jsme však ztratili trpělivost čekat pět deset let, nechápeme, že některé věci prostě přesáhnou naši pozemskou existenci.
Jednou jste prohlásil, že obdivujete trpělivý přednes Hany Hegerové. Co si pod tím mám představit?
Já sám jsem dost hysterický, a tak až Karel Plíhal mě naučil během vystoupení odehrát píseň a v klidu počkat na další. Ono to chce ustát, nebát se ticha v sále. Teprve pak má koncert svůj trpělivý průběh. Já si skrze muziku vůbec uvědomil fenomén neuchopitelnosti času. Došlo mi, že jestli si chci poslechnout Pražskou symfonii Mozarta, musím mu věnovat část svého života. Nelze si koupit paperback a polknout génia jako pilulku. Dvacet minut s ním musíš spočinout a vnímat, jak je ve skladbě každá vteřina propojena s tou minulou, jak každý další tón je očekávání vteřiny, která přijde. Čas se skrze hudbu jakoby zhmotňuje. Plyne, harmonie v něm střídá harmonii, vertikála se propojuje s horizontálou, v ničem jiném to není.
Stává se vám, že něco napíšete, ale nemůžete to zahrát?
Tak geniální nejsem. Třeba Moje smutné srdce je klidná deska, rytmicky nebohatá, plná dlouhých čtvrťových tónů. Je to tím, že jsem ji napájel z chalupy u nás na Beskydech, kam jsem si pořídil veliké harmonium. Na něm, i když zmáčknete jedinou klávesu či zahrajete jednoduchou melodii, zní všechno velmi bohatě. Přehrával jsem si na něm evangelický kancionál plný volných půlových not, kde je zpěv přizpůsoben přirozenému dýchání. Tehdy mě napadla Panna Maria – říkal jsem si, že napíšu píseň otevírající 21. století, jež bude stoletím nového baroka, stoletím žen, které mají vedle sebe mírně nemotorné muže.
Na novém albu, Moje smutné srdce, zní taky píseň Unaven. Cítil jste se tak na konci „divného století“?
Ta píseň je o vykloubeném muži a vykloubené ženě v tomto světě. Všechno se změnilo. Vždyť například jak obrovskou svobodu získaly ženy vynálezem antikoncepční pilulky. Už ne každý blázen, který tě znásilní, bude otcem tvých dětí. A díky mobilům nebudou otcové své dcery už nikdy moci peskovat za to, že se tak dlouho vybavují s kamarádem. Z těchto a mnoha jiných důvodů ženy opustily svou původní roli, hrají novou, mnohem emancipovanější. Jsou z toho poněkud zmatené, podobně jako mužští. V písni Unaven pouze připomínám prověřený obraz bojovníka, který se vrací ke svému ohni. Je to stejný obraz, jako když celý den bojujeme s větrnými mlýny a večer uleháme do tepla k té své. Čerpáme od ní sílu, jsme tam pro sebe, ve hře je jakási harmonie protipólů, které do sebe tak krásně zapadají. Tím ovšem nechci říct, že bych cokoli z někdejších vztahů mezi mužem a ženou chtěl vracet do hry. Moje generace se už jen prostě asi nevyrovná s tím, že bude moci laškovat se ženou pouze pod hrozbou vykastrování.
Na albu Moje smutné srdce je skladba Líbíte se mi, kde text připouští více výkladů. Některé nechci ani domýšlet. Zpíváte zde například: „Jak jsou pevná ta pouta/ Budu sledovat mlčky od piana z kouta/ Vy se budete malinko vzpouzet/ Já napiju se vína a řeknu pouze/ Líbíte se mi …“ Tuhle jsem se bavil s kamarádem, který tvrdil, že jste se dotkl hrany.
Myslím, že teď jsem ve věku, kdy si to mohu dovolit. Později bych vypadal jako senilní úleťák a dřív, jako že pán nám nějak zchytřel. Téma je to kontroverzní, připouštím, ale doufám, že mé ženy mi rozumějí. V písni nefungují slova nebo melodie, píseň si ve své nejhvězdnější hodině dělá čáku na spojení toho všeho. A písničkář musí působit dojmem, jako by mu píseň rostla přímo z úst. O čem jste ohledně té písničky mluvili?
O erotickém dusnu.
Tak pak jsem svůj úkol splnil.
Kdy je hotovo?
Když je dopsáno, je hotovo. A dopsáno je, když jsem schopen sám sebe slyšet z odstupu. V noci jdu spát s velkou hlavou, předtím si píseň natočím na kazeťák a ráno, ještě v polospánku, si ji pustím jako něco nového. Když zaslechnu kouzlo, je hotová. Uložím ji. To ale nutně neznamená, že ji budu hrát. Někdy se ukáže, že je píseň sice hotová, ale není povedená.
Mnohé z vašich písní na mne působí velmi odevzdaně, fatalisticky, jako by si člověk sám pomoci nemohl. Jen si to vezměte: na jedné lodi plujem, každý nese své břímě, osud supí jako lokomotiva. Jste takový?
Je to jedna z výrazných poloh mých písní, která ale vždy bývá vyvážena nějakou vlaštovkou, která letí. Nebo čuníky, kteří jdou. Já bych mluvil o lopotné, nikoli odevzdané cestě. Stále mě provází Boschův kulhavý poutník, ten obraz mám hluboko v sobě. Těžko se jde, kulháš, ale kulháš někam. V tom je mé východisko.
Často berete ve svých písních do úst smrt. Nezahráváte si?
Zápasím s tím, že mně nebyla dána víra. A rád bych zdůraznil ono dána. Ve vztahu ke smrti nabízí víra východisko a pohlazení. Pokouším se dostat do téže místnosti z jiné strany. Proto ta smrt. Nebyli jsme tu a nebudem – v nejintimnějších chvílích si myslím, že právě to je největší lidské břímě, co svět světem stojí. Takže v českém laickém prostředí nabízím písničky pro své nevěřící Tomáše.
Z čeho máte strach?
Mám strach ze smrti jiných. Na poslední desku jsem napsal písničku o různých podobách strachu. Jenomže něco takového lze jenom pošimrávat. Když se chcete vypsat z těch největších strachů, dveře se zamknou a nepustí vás dál. Když nezpívám o ničem podstatném, říkám o sobě možná daleko víc.
Podle té písně bych řekl, že máte strach hlavně z násilí.
Pojmenovat násilí je tak trochu filozofování za okny kavárny Slavie. Co je násilí? I milování je násilí. A jaký je tedy rozdíl mezi násilím vnikání do ženy a násilím dlažebních kostek? Nevím, nechte mě o tom pár let přemýšlet. Jednou jsem dostal po držce, nikdy na to nezapomenu. Vítězství se nepočítají, vždycky jenom prohry. Některé věci nevyčistíte, aniž byste neporušil strukturu látky, a zrovna tak ne po každé odvetě cítíte satisfakci. Proto je násilí tak zlověstné, protože násilí násilím nezničíš. Hořkost přetrvá. Je to stejné, jako když vlijete do vody inkoust.
Proč jste nedal na novou desku píseň Pane prezidente, která je ozdobou vašich vystoupení?
Nevím, jestli je ozdobou, ale píseň na koncertě zazní jednou, kdežto na desce musí snést častější poslouchání. To za prvé. Za druhé: média jsou nekompromisní, znechutila by ji lidem během několika dnů. Tohle je písnička spíš do ticha. Je hořkým pousmáním na obě strany.
Tedy i směrem k prezidentu Havlovi?
Jistě. Chtěl jsem napsat neagresívní postesknutí člověka, jemuž je smutno z toho, že mu nikdo nechce pomoci. A vlastně, jak o tom tak přemýšlím, snad ani nemůže pomoci.
Není snad částečně i o onom nenaplnitelném spasení, o němž jsme mluvili?
Já si myslím, že jsem určitě mnohým pomohl, ale jestli má někdo přesto pocit, že jsem mu ublížil, ať mi promine. Byl jsem občas vůl. Ale ne takový, za jakého mě někteří považují.
Je vysilující stále dokola obhajovat pověst dobrého písničkáře?
Už jsem se osvobodil od tlaku peněz, popularity i ambicí. Jsem šťastný, že mám takovou ženu, která mě k ničemu nenutí. Nepotřebuju moc věcí. Spočetl jsem si, co potřebuju k životu, a co jde nad to, házím do pytle. Za čím se mám hnát po dvaceti letech? Před kým si hrát na hvězdu velkého světa? Ti, co mě chtějí znát, mě znají a kopat do dveří a cpát se do domácností, kde mě nechtějí vidět, mě nebaví. Proto nejsem k vidění v bulvárech, proto nechodím do televize.
Přesto se můžete opřít o přízeň svého publika. Prodeje vašich alb jdou do desítek tisíc. To posílí. Nebo ne?
Těší mě to, že mé písně jsou k něčemu. Že jsou lidé, kteří je poslouchají. Že těm lidem stojím za to, aby si koupili mé desky, aby vážili cestu na mé koncerty. Ale nakonec je to stejné, co svět světem stojí. Muž stojí na vyvýšeném prostranství zahrnut přízní a pak odchází sám do hotelového pokoje. Nedávno, kdesi po vystoupení, za mnou přišla krásná třicátnice a dala mi kytičku sněženek. Položil jsem ji na nerozestlanou polovinu hotelového dvoulůžka a padla na mne zvláštní tíseň. Vzal jsem kytaru, což obyčejně po koncertě moc nedělám, a po čtyřech hodinách hraní ze mne vypadla píseň, otisk té chvíle. Na samém začátku mé kariéry, někdy v roce 1981, jsem se zeptal Jardy Wykrenta, co mne čeká. Samota, hochu, řekl tehdy.
Stýská se vám po něčem?
Můj stesk souvisí s časem, je to nálada, kterou uměl tak krásně vyjádřit Seifert a Skácel v některých básních. Kdybych věděl, po čem se mi stýská, šel bych za tím. O tom je píseň Silueta, o stýskání po neuchopitelnosti. Po vzpomínkách, které se časem rozplývají, už je nedokážu okolorovat, zůstanou bílým buvolem ve felliniovské mlze, který se kolem nás mihne jako něco, co je neodvratně pryč. Podobně jako my
JAROMÍR NOHAVICA
v roce 1971 maturoval na SVVŠ, v letech 1978-81 dálkově studoval střední knihovnickou školu v Brně. Žije v Českém Těšíně. Od roku 1981 je na volné noze. Autor desítek autorských písní (naposledy album Moje smutné srdce), textů pro jiné interprety (Rottrová), překladů písní Vysockého a Okudžavy. Četné spolupráce s divadlem, naposledy přebásnění libreta k představení Malované na skle pro pražské Divadlo na Fidlovačce.
Milan Tesař
Zdroj: Reflex