Vrat’me se Zpátky do trenek!
SMENA NA NEDĚLU / 14.2.1992
Co si myslí Jarek Nohavica o Pavlovi Dobešovi:
„Pavel je krásný a velmi, velmi inteligentní.“
Co si myslí Pavel Dobeš o Jarkovi Nohavicovi:
„Mám ho rád.“
1. únor 1992, devět hodin ráno, hotel Kamzík v Malé Morávce. Jedině recepční a několik hotelových zaměstnanců ví, kdo je hostem v odlehlém rekreačním sídle Jeseníků, kdo se zavírá před světem a buší do kytar, kdo vymýšlí materiál pro novou dlouhohrající desku. Dvě notoricky známá mužská jména dávají horskému hotelu punc dobře utajené pevnosti, kde hodují múzy. Nikdo od nich nežádá autogram, nikdo se s nimi nechce fotografovat, nikdo z polských hostů je nepozná. Jen moravská „pokojská“ čas od času vypne na chodbě vysavač a přitlačí ucho ke dveřím, zpoza kterých vycházejí kytarová sóla. Rozeznává hlas Jaromíra Nohavici, který zpívá: „Slipy nenosím ani když jdu rákosim/ trenkama se honosím…“
Přiznám se, potěšilo mě, když jsem se dozvěděl, že jste ochotni poskytnout Smene rozhovor. Proč je právě naše redakce výjimkou?
JN: Způsobilo to jednak slušné jednáni z vaši strany a pak, v Čechách a na Moravě jsem už mluvil hodně. Proto rozhovor slovenským novinám.
PD: Na Slovensku žije mnoho lidi, které mám rád. Chci se jim přihovořit.
Otázky a odpovědi. Nezdá se vám, že posláním folkových zpěváků je vždy na něco odpovídat? Mám na mysli odpovědi či odkazy době, epoše, lidem, kteří v ní žijí, struktuře moci, která v nich panuje… Pokud je tomu tak, co ve vaší tvorbě rozhoduje o tom, koho oslovit, na čí stranu se přidat, čemu se vysmát a co povýšit na ideál?
JN: I když z mých úst to bude znít zdánlivě absurdně, domnívám se. že zúžení folkové písničky jenom na písničku s posláním, s nějakou odpovědí, či s nějakou velkou myšlenkou je nepřesné. Aspoň v mém případě ,protože já spíš jako folkovou písničku píšu písničku „ jako takovou“. Píšu o tom, co mne baví, co mne těší a co mne zajímá, Jsou dny špíny, ale i dny krásy. Je pravda, že v dobách, kdy oné špíny bylo hodně, vzniklo pár písní, které rezonovali zřejmě nejvíce. Kromě nich jsem ovšem psal písničky o vydařeném manželství. Například.
PD: Možná, že Jarek chtěl říct to, co jsem teď na něm poznal já. Když ho něco nadchne, když má z něčeho velikou radost, nebo velký smutek, a je to přitom tak silné, že by z něho kus urvalo, kdyby to v nás zůstalo, tak napíše písničku. U mne je to stejný. A to je vše. To je celá filozofie.
Zůstaňme ještě u písničkáře z minulosti. Měl to možná jednodušší: stáhl se do více méně latentní opozice, kde vzdoroval proti společnému nepříteli, Co však dnes? Vymřou disidenti s kytarou v parlamentní demokracii?
JN: Stále nás stavíte do pozice disidentu, pouhé opozice. Já se této role nebojím, já se ji dokonce nezříkám. Ale tato role není přesná. Je zužující. Díky této přisouzené roli chodili na naše koncerty lidé, které tam už dnes nenajdete, protože si našli náhradní ventily. Oni nechodili za písničkou jako takovou, oni chodili za výkřikem své bolavé duše. Chodili za člověkem, který jim sejme z duše jejich hříchy. Chápejte, já se nezříkám toho být v opozici, ale chci zůstat jako vždy hlavně ve své pozici, která může být v určité chvíli větší či menši opozici. Je však falešné myslet si, že padly důvody o něčem nezpívat. .. jestli mne něco naštve z politické oblasti, tak o tom napíšu píseň.
Který ze současných problémů v naší společnosti vás irituje natolik, že máte chuť ho zpracovat ve svým nejnovějších písních?
PD: Ještě rok si dávám čas, abych napsal o věcech, které mne irituji. Dnes se zabývám spíš věcmi, kterými jsem nadšen a které mne zajímají svým pozitivním charakterem. To, co mne irituje, tím se nezabývám, abych si nezkazil náladu. Je to taková moje duševní hygiena. Snažím se, abych na toho, kdo si přijde poslechnout moji písničku, neslyšel svoje mindráky.. .
JN: Pavle, ale to nebude hlavní důvod. Hlavní důvod, proč se ani ty ani já nezabýváme iritujícími problémy, tím bahnem, není to, že nechceme přenášet na lidi mindráky. Hlavní důvod je v odklonu, v našem posunu. Ne ani tak v tom, že tenkrát jsme byli v písních negativní a teď jsme pozitivní. Teď jsme víc pozitivní. Prohlubujeme radost z bytí. Aspoň já to tak cítím
PD: Hledáme věci, kterých se člověk může chytit.
JN: Mně teď zajímají věci milé. Píšu dětské písničky.
PD: Schválně se vrátím k problému, který už není aktuální. Třeba k pomlčce. Pomlčka mne nemůže naplnit takovým tlakem, že bych z toho udělal písničku. Ani jsem ji nenapsal.
JN: My jsme ten problém cítili. ale nepovažovali jsme ho za tak zásadní, aby jsme se k němu museli za každou cenu vyjádřit… Líbí se mi přistup pana Tigrida. Vidí vše z nadhledu. Věřím mu, když říká, že za pět, sedm let se mnoha věcem budem jenom smát. Myslím však někdy se zklamáním na ty, kteří se dostali do křesla. Za dva roky se z nich stal kdosi jiný. Zřejmě je to přirozené. Mňačko měl v románu Jak chuti moc pravdu.
PD: Já bych nezůstal jenom u lidí. Mám takový pocit, že cosi jiné jsou i některá města. Třeba Praha. Ztratila u mne na vážnosti. Neptám se proč. Prostě tak, už před ni nestojím v takové úctě jak kdysi. Dokonce se mi jednou omylem podařilo napsat v nějakém dopise Praha s malým p. Pak jsem si to všiml, vrátil se k tomu slovu, ale neopravil ho. Tak nějak mi to přišlo jedno.
Vaše poslední LP – Pavlovo Zátiší s červy a Jarkovo V tom roce pitomém přinesly písně známé už z minulosti. Tvoří se dnes obtížněji?
JN: Chápu to jako nevyřešitelnou otázku, proč jsme tam dávali starší věci. Mám spoustu písniček, které by se tam ještě vešli, ale poslední deskou jsem uzavřel jednu kapitolu.
PD: U mně je to stejný… taky jsem uzavíral kapitolu. Potom nastalo období po revoluci. kdy jsme hledali nové pozice. Před revoluci jsme přece jenom některé věci bourali. Proto vy. novináři. se nás ptáte na naše disidentství. No teď je zase potřeba něco stavět. V současnosti nepovažuji za nic těžkého něco psát. Zrovna teď jsme si s Jarkem řekli: Přijedeme a napíšeme. Jsme tady dva dny, máme dvě písničky, které pak Ještě očešeme. Jsme narváni tématama. Píšeme.
Hledá Nohavica inspiraci s Dobešem a naopak, nebo je možné očekávat dlouhodobější autorskou spolupráci?
JN: Naše setkání inspiroval Pavel. Známe se už dlouho, ale teprve loni. kdy jsme absolvovali letní písničkářské turné Morava ’91, dostali jsme se k sobě bliž. Najednou jsme zjistili. že spolu dokážeme psát. Funguje to. Když píšeme společné píseň. je to inspirace bez toho, že by jsme o tom uvažovali. Já přejímám chtě-nechtě Pavlovy postupy a naopak.Těší mne to…
PD: Já se učím od Jarka.
JN: Já se učím od Pavla.
PD: …a navíc taková písnička, když si ji potom pustíme, tak je lepši, než kdybych ji napsal jenom já. Síto Jarkova vkusu má jinak ty mřížky.
JN: Je to velmi příjemné psát teď písně ve dvou. Mám za to, že čas to chtěl. I kdyby nebylo listopadu 89, dřív, nebo později by jsme se setkali. Já bych náš společný pokus přirovnal k lezení v jeskyni. Ty svoje jeskyně jsme už prolezli, některé zatáčky už známe zpaměti, víme, jak se tam choval.. Teď jsme v jeskyni, kterou neznáme. Pavel mi řekne: Jarku, já jsem v týhle situaci lezl doleva, já mu na to, že já doprava, polezeme spolu nahoru. Já tě podržím a ty mne budeš jistil. A už jsme tam.
Čím si v tvorbě navzájem imponujete? V čem jste si názorově blízcí a co vás rozděluje?
PD: Mně na Jarkovi imponuje jeho hlava – encyklopedie. Když je potřeba najít rým, já bych půl dne hledal jeden, on má za vteřinu deset. Má krásné obrazy, je to básník.
JN: Aby mé obrazy nešustili papírem, musím se, říkám, víc kontrolovat. Ale Pavel to umí posadit krásně na zem, co na zem, rovnou na tu pravou židli. Je to cítit zemí, vzduchem, větrem. Ne snad proto, že já bych byl odtržen od života a on byl v něm, ale přece jenom. jeho obrazy jsou kožichy z hyeny. Pavel dokáže vyhmátnout ze všedního, normálního života obraz, který najednou zajiskří svou konkrétností.
PD: Jarku, neblázni, ty už prozrazuješ recepty výrobního postupu… víte, člověku se hlavou honí spousta myšlenek, no má jenom slova, aby komunikoval. Slovo mnohdy nestačí, člověk cítí víc, takže my potřebujeme říkat lidem ne slova, ale obrazy.
JN:: Pokud je píseň opravdu dobrá, začíná žit svým vlastním životem. Když se vyvede, najednou koukáš, jak ten oblak významu začne kolem ni narůstal. Včera jsme napsali písničku o trenýrkách. Nejde o žertovní píseň, vrátit se do trenek je cosi programového, vážného. Natočili jsme ji a pak poslouchali a najednou jsme v ni slyšeli i něco, co jsme tam vůbec nepsali. Jinou dimenzi. Jakýsi produkt podvědomí.
V mnohých Pavlových písních je cítit epičnost, příběhovost, Jarkova parketa je zase ve filozofičtějších polohách. Co rozhoduje o tom, jak se zmocníte tématu?
PD: Abych nepřišel na setkáni s Jarkem nepřipraven, zastavil jsem se v hospodě padesát kilometrů před Malou Morávkou a napsal jsem si na papírek několik témat. Řekl jsem mu: Podívej se, tohleto mne zajímá… a byla to filozofická věc, jiná byla zase zemitější. Pak jsem čekal, co lekne Jarek. Výsledek závisí od mnoha věcí. Například od toho, jakou měl cestu, anebo jak se kdo vyspal. Takže těžko se dá řict, že by jsme dělali filozofickou nebo zemitější písničku. Rozhoduje momentální nálada.
JN: To je jednoduché. Rozhoduje o tom samotné téma. Vzpomínám si, že když jsem psal o Bláznivé Markétě, tedy píseň o žene, která zametá na ulici, cítil jsem vliv francouzského pouličního šansonu. Chci tím říct, že forma a obsah musí být v jedné rovině. Ani text, ani hudba nemůžou přečnívat.
Která z písní vás výrazně posunula dopředu? Mám na mysli text nebo způsob hry.
JN: Darmoděj, Když mě brali za vojáka a Píseň o Jakubovi. Každá z jiných důvodů. Vloni o prázdninách jsem napsal text k americké lidové písničce, kterou jsem nazval Kozel. Šlo o to, napsat dětskou píseň pro děti všeho druhu a věku. Měl jsem tentýž pocit uspokojení, když jsem si řekl: takhle se to dá dělat.
PD: V padesátých létech se říkalo, že lidé staví stavbu a stavba staví lidi. Tak chápu i vaši otázku, Mne se stane, že mám v sobě rozpor. Těžkou věc. Problém. Hodím ho na papír. A pak to přijde. Tím, že dopíši písničku, rozpor se ve mne vyjasní. Písnička mi všechno vysvětlí, všechno mne naučí. Mezi starší folkaře mě posunula skladba Jarmila, ale největší rozpory jsem měl v písničkách Něco o lásce, Pilník Svidník.
Placidovi Domingovi padla ve Vídni 83krát opona a lidé v Barceloně mu po koncerte tleskali téměř dvě hodiny. Úspěch měřitelný ovacemi. Jak díváte na úspěch vy? Co pro vás znamená?
PD: Mě uklidňuje. Když ho mám, tak vím, že neumřu hlady. Dělám jenom ty písničky, kdybych ani to neuměl, neznamenám vůbec nic.
JN: Bulal Okudžava kdysi řekl: „Mám obrovské štěstí. Mám práci, která mne baví a ještě mne za to platí.“ A co mám říct já? Jsem rád úspěšný. Kdo by nebyl, když dělá práci, kterou má rád?!
Co vás jako hudebníky ovlivnilo natolik, že dodnes z tohoto zdroje čerpáte silu?
JN: Než jsem začal hrát, kromě několika písní Vládi Merty a jednoho vystoupení Jardy Hutky jsem český folk neznal. A světový folk, to je široký záběr. Snad Paul Simon či písničky Dona Mc Leana. Nejvíc jsem vázán na Okudžavu a Vysockého, zajímá mne jejich slovní část výpovědi. Jinak jednotlivý vzor nemám.
PD: Taky bych to nezužoval, no když tak přemýšlím… mám rád Simonovy, Dylanovy písničky, Rolling Stones na začátku kariéry a pochopitelně Beatles. Rád se dívám na mistrovství světa v ledním hokeji, na Lendla a velmi se mi líbí obraz Chudý kraj od Švabinského v Kroměříži. Někdo chodí do kostela, já chodím k tomu obrazu a povídám si s holkou, co sedí na kupě sena.
Když jsme klepali na hotelový pokoj, hráli jste společnou novou skladbu Zpátky do trenek! Co pro vás v této souvislosti trenýrky znamenají?
JN: Trenky jsou svoboda, rovnost, volnost, pohoda.
PD: Nikdy jsem svého tátu neviděl ve slipech. A jsem rád. Nemyslím si, že trenky jsou pouze otázkou módy. Je to můj světový názor.
Ptal se: Juraj Mravec
Fotografie: PAVOL MAJER
Zdroj: Smena
Poznámka:
O společném psaní Jarka Nohavici a Pavla Dobeše si můžete přečíst v Archivu pod lupou u písně Až to se mnu sekne.